OBYČEJNÝ PŘÍBĚH 9
KAŽDÝ JSME TAK TROCHU ŽIŽKOV
Na město napadl sníh. Už nejmíň dva roky jsem tolik sněhu mezi oprýskanými cihlovými a šedými panelovými zdmi tohoto city neviděl. Křupalo mi pod botou, když jsem kráčel liduprázdnou ulicí ve tři ráno. Jen vločky se snášely tiše a pomalu, s rozvahou, která je zimě vlastní.
Pomalu a taky tiše se rozjížděl rok číslo čtyři, opět plný změn a tentokrát hned od začátku. Začalo to rychle.
Z kraje okraje, kde bylo vidět na vrcholky lesnatých kopců za řekou a střechou paneláku se přestěhoval do kraje kousek nad hlavním nádražím tohoto města a přes protější střechu starýho činžáku viděl na vrcholek věže, která je prý tajnou Husákovou raketou. Alespoň to kdesi někde slyšel. Žižkovská věž, pod kterou líně plyne čas a já též.
Tak jsem tedy procházel tou tajemnou čtvrtí se zaprášenou minulostí. S nostalgií a něhou jsem sledoval fasády omlácených prvorepublikových činžáků, který byly povětšinou pospravovány jen tak sem tam. Připomínalo mi to práci opilého šíleného zubaře, který sem tam nějáký ten zub spravil, jiný nechal dál hnít a další i když třeba zachovalý, z neznámých důvodů vytrhl.
To přirovnání je trochu absurdní, řekl si a sledoval jak jemně mrholí na oranžovou ulici nacházející se nad kostelem Sv. Jakuba.
A všude hospody. Hmm, dobrý, řekl si. Taky bych zašel, ale příjemnější je pozorovat blikající červený světýlko na špičce věže. Uklidňuje to, když člověk myslí na to, že láska, který ještě asi před půlrokem věřil, , šla do háje. Zbývá jen rozvod. .
Ale taky zkušenost, řekl si a napil se matonky.
Žije tedy na Žižkově, má před rozvodem, což mu vůbec nevadí, naopak ulevilo se mu na duši, neb miluje volně a hlavně jinou ženu, je sobotní nálada, ačkoliv je pondělí, zkrátka tento rok čtyři je plný absurdit.
A navrch mu k tomu za chrptem sedí malá mrška chřipka.
Z rádia zní příjemný kytarový rock a chystají se Floydi.
Do žižkovský nálady to zapadlo, jak prdel na hrnec, to říkávala má babička.
Seděl tedy a tělem mu proudila hudba.
Uklidňovalo to a venku jemně sněžilo.
A v noci, když se vracel a věděl o svobodě, sněžilo mnohem víc. I ulice byly bílý.
Večer seděl s ženou s očima barvy tabákovýho dýmu, která rozpřáhla ruce svobody až za obzor a věděl, že i on tam může dosáhnout.
Bylo to na dosah.
Navíc jsem si dnes i dobře pokecal s Ájem, i když jsem chtěl Malině říct, jak se to má s tím rozvodem s Peggy.
Ach ty přezdívky, šťastni ti, kterým se říká jménem.
Seděli jsme tedy u čtvercového stolu a mluvilo se, mluvilo se o všem a o ničem, jak už to tak bývá.
Svět tmavnul, slova ne a každý rozjížděl svůj styl.
Venku padal sníh a tak plynul čas. Jinak to vlastně ani nešlo. Bylo přeci začátkem ledna a nad střechou protějšího baráku stále blikala červená světla tý magický žikovský věže.
Ráno bylo modrý a mrazivý.
A po pár dnech přišla tma. Opět znova.
Vše je jen kruh, kurva drát. Přišel jsem do práce a šéf mi s milým úsměvem řekl, že tedy takhle ne, že mi neobnoví smlouvu.
A vzdušný zámek, který jsem si stavěl se zhroutil. Jako ty dva newyorský baráky.
Zbyla jen mračna prachu. Samota, hrůza a chuť blít sám nad sebou.
Útěchou je jen ten zkurvenej chlast, kterej to paradoxně vše zavinil. a můj život? Nemá smysl. Nic, nic, nic, ani to psaní.
Je to sraní zbytečnejch vět a zbývá jen sednout ke stolu, nechat si dotlačit pivko, dát cígo, pak znova, proložit to vodkou a zapomenout.
S kámošema mluvit o všem a o ničem, je to jen debilní hra bez pravidel a člověk z toho všeho pomalu blbne.
Tak je to a každýmu to jednou dojde. Někomu dřív, někomu později. Já patřím k těm druhým.
Nastal tedy opět čas potloukání. Noci s ženou, která mě miluje, já ovšem ne, jde čistě jen o tu slast zapomění, párkrát se udělat a pohoda. Neusínat a neprobouzet se sám ve studený posteli. Stejně je ale člověk sám.
Tak se tedy jen ožrat a zapomenout i na zapomnění samotný, nebýt a být zároveň, jít v noci deštěm a cynicky se smát.
Tak šly opět dny, není to ani čtyři měsíce, kdy to bylo stejný. Akorát místo mýho ubohýho vegetování začínalo písmenem Zet a teď Žet. Ulice žižkovský jsou dopoledne prázdný
jako můj život.
Žádná perspektiva, .
Jsem jedinec na odpis.
A i tak jsem tedy žil.
Chodil po hospodách a pařil s různými neznámými lidmi. Holt bylo to tak a venku nastala obleva. I to se stává. V jeho duši byl však mráz. Nebylo divu, neboť byl sám a kamarádi odcházeli jen se slovy, že snad příště.
A tak plynul čas.
No, byl už na to zvyklej, ale občas jej to i sralo.
Nebylo však vyhnutí.
Stále dál sledoval tu špičku žižkovský věže a bylo mu trochu smutno. Byl to takový starý rebel a i tak vypadal.
Čas plynul dál a on byl jak byl, ale taky pil.
Někdy s nějákejma cizíma lidma v cizím bytě, v cizí části města. Poslouchal cizí muziku, cizí slova a úsměvy a ráno pak uklízel cizí bordel na kterým měl možná i podíl, jenže si to nepamatoval. Byl už takovej čas.
Ani zima, ani jaro, jen to šedý bezčasí.
Snažil se na to nemyslet.
Ale čas se posunul a i on a jeho možnosti.
Noci stále trávil se ženou, kterou nemiloval. Pili a šukali do rána. a pak kocovina. Práce žádná a Žižkov prázdnej jako jeho hlava. Bylo mu nanic a jednoho dlouhýho večera mu bylo oznámeno, že čeká dítě.
No, hrůza říkal jsem si tenkrát. Noci trávený v zašlým smíchovským bytě. Pachuť spáleniny na plotně, hajzl nesplachoval a jedině snad ten sex za něco stál. Bylo to divoký.
Občas jsem vzpoměl na mou oficiální ženu.
I na ní pak došlo. Ale to už je trochu jiná historie.
Jaro začalo dávat o sobě vědět . Já jsem toho moc nevěděl a světýlko žižkovský věže stále svítilo.
Dny pluly a před ním zářila další z mnoha cest. Tou se nechal sám vést a doplul až k okraji. Konečněj uviděl břeh. A ten břeh byl zelený. Rostly na něm palmy naděje.
Sedím zase v jiným bytě a zima má dlouhej sen.
Slunce se snaží polechtat okení tabulky, sem tam nějáký to auto, trylek ptáka a vše se vrátilo do
neurčitýho stavu očekávání možností.
Dopsáno 8. 5. 2004
A za nocí žižkovských jsem sledoval ulici kudy se věčně potáceli opilci z hospody Nad Viktorkou a psal.Třeba toto:
POSTAVIČKY
Bizardní postavičky kráčejí ulicemi
svítí slunce
někde i pes jde
sem tam pěkná žena
u huby pěna
či děs
či zklamání?
Nevím
dívám se z okna
a pivem vše zlý zaháním
třeba někam půjdu
bude-li se chtít
třeba usnu
a budu snít
zatímco venku
pokračují cizí tajemný příběhy
který jsou i mý
a dny a noci žižkovský
jsou součástí tý věčný hry
v níž jsme my jen postavami
A já se pořád dál a dál stával spíše karikaturou své vlastní postavy a žil už jen setrvačností.Chlastal jsem na sto procent a práci jsem flákal. Na jaře jsem se hodil marod a zůstal doma.Válel jsem se v posteli,poslouchal bigbít,čuměl z okna a chodil do místní sámošky pro plný tašky vína a lahváčů a valil to do sebe celý dopoledne a odpoledne jsem vyrazil do víru hospodských dění a nebo za Tomášem P. šlehnout si trochu toho heráku či se ožrat s pak sežrat nějáký roháče či jiný prášky.
Šéf,který v tom domě bydlel jen o patro výš mě několikrát potkal,když jsem byl oficiálně na nemocenský na schodech baráku v dost podivným stavu,jak vleču tašku a cinkaj v ní lahváče.
Takže jsem u něj zkončil.No,už jsem si začínal zvykat,že mě pořád vyhazujou z práce a z hospod a když jsem náhodou neměl totální depresi z takovýho života,tak mě to bylo všechno jedno.A aby to stálo za to,tak jsem si i dal občas nějákej ten pervitin.
Ale alkohohol už zůstal mojí drgou číslo jedna. Z toho druhého zbyla pranaoia,stihomam a sociofóbie v dopravních prostředcích.Vlastně takový stavy jsem měl skoro pořád,když jsem byl střízlivej a tak jsem se snažil si pořád udržovat hladinku a abych mohl fungovat,tak jsem potřeboval alespoň pět piv po ránu či panáka.No zkrátka učebnicový příklad alkoholika.Zatím co do drog jsem se nikdy zcela nepoložil,tak alkoholická vášeň byla stoprocentní. Ta drogová tak kolem čtyřiceti procent.A okolo bylo prázdno.
ZASE RÁNO
Ráno vstal, podíval se do zrcadla a řekl si:"Jak jsem starej, tak jsem blbej. Kurva drát. Jsem jen vypitá mánička. " Prohrábl si mastný vlasy, vychcal se a šel ven. Otevřel dveře bytu, popatřil na nebe, který bylo celý nějáký zašlý, jako jeho duše. Sešel třicet schodů, prošel průjezdem, kde prodávali čongové oranžový pomeranče, nahnilý brambory a zvadlej salát. Na ulici bylo plno dopoledních lidí, někam spěchali, on ne. Zapadl do dveří trafiky pro svoji obligátní snídani. Braník a kusovku.
Potřeboval to. Poslední dny to zase táhl, bylo toho na něj moc.
"Už nikdy do žádný zkurvený Roudnice nad Labem. " říkal si cestou do schodů. Obrali ho tam o všechno. Musel si pak koupit zase novej telefon. Asi už šestej, neklamala-li ho paměť. Tak mu začal další z dlouhý řady dnů.
Popíjel tedy pivko, poslouchal nějákej bigbít, bylo mu divně, zkrátka tak, jak na tom byl.
Sedl si tedy k počítači a cpal do něj slova. To jej jediný bavilo. Toužil taky po ženě. Už dlouho jej do zátylku hryzala ta děvka samota. Zpívala mu k tomu Janis Joplin. Sáhl tedy pod stůl pro krabicový vínko, aby zapoměl, aby přepil bolesti. Pustil si Psí Vojáky. Filip T. mlátil do klavíru, řval na něj ty svoje depky a on měl tu svojí.
Furt jen kecy, kecy, kecy. Už toho měl dost. Ani vajgly nebyly.
Tou dobou jsem se s Markétkou stýkal velmi málo,s Malinou a bezdomovcema jsem pil skoro denně a doma to už bylo hodně napjatý,jeliož jsem dělal scény,řval jsem na mámu,byl jsem na ní sprostej a i jsem jí ukradl peníze.
Bídnej a hříšnej život jsem vedl,tedy spíše on si vedl mě.Já ztratil veškerou vůli a pud sebezáchovy.Pomalu jsem cítil,že se mi počíná rozpadávat osobnost.Tedy spíš to,co z ní zbývalo.
Žil jsem po hospodách,kde jsem na pivem politými stoly psal takovéto žánrové momentky:
STŘEDA U SLUNÍČKA
Okna domů jsou polojasná
mladí punkové chlastaj
na jiném stole zůstalo nedopitý pivko
holka od báru rozdává hulení
mezi tím běhá zmatenej pittbull
kdosi hraje fotbálek
je to vše jasný
lidi se neptaj
odpověď není
je středa a politej stůl
dívám se do dálek
lidi se střídaj
mladí punkové odpálili brčko
a někdo chtěl k pivu sůl
Leč v roce 2004 byl na mě ještě jednou Bůh milostiv a naskytl mi na mý cestě ještě jednu práci mezi knihami,což mě bavilo a chtěl bych to opět někdy v životě dělat.Měl jsem tedy tři možnosti pracovat u knih a všechny jsem zvoral kvůli mýmu nezřízenýmu pití.Bylo to sprostý pití,silný pití a nedalo se ukočírovat.
Na jaře 2004 jsem tedy při svých bezcílných toulkách městem zašel do jednoho knihkupectví v Nuslích a zeptal se na práci.No a stal se zázrak a vzali mě.Mám pocit,že to byla asi nejlepší práce,co jsem doposud dělal.
Netrčel jsem ve skladu,ale byl jsem za pultem s kasou v obchodě,kde jsem hlavně byl celý den sám.Šéf se tam objevil jen ráno s knihama a večer jsem mu předával tržbu.Celej den jsem si četl a poslouchal bigbít a bylo mi fajn.Po práci jsem zašel na pivko do blízký hospody a večer za sockama k Andělu.Tam jsem taky potkal jednoho bezdomovce punkáče Hozíka se kterým jsem se jednou ožral a pak jsme si dali perník.Já se rozjel a jelikož jsem měl u sebe klíče od knihkupectví a neměl už peníze,tak mě napadlo,že vezmu nějáký peníze z kasy a druhý den je vrátím.Vzal jsem hotovost 3000kč,ale už jsem je nevrátil.Ani do krámu jsem se už nevrátil.Dělal jsem tam tři měsíce.
S Honzíkem jsme nakoupili kupu chlastu a perník a vyrazili vlakem do Brna.Tam jsme pařili a pak dojeli kamsi do Blanska,kde měl Honzík kámoše a rodiče.Týden jsem tam bydlel u nějákejch lidí v paneláku a byl v lihu.Nic moc si nepamatuji.Měl jsem strach,že šéf za ty ukradený peníze na mě zavolá policajty.Po týdnu mi vše došlo a já vyrazil bez peněz stopem přes Brno zpátky do Prahy.Když jsem přijel,tak máma už všechno věděla,vynadala mi a já si tehdy poprvé vážně uvědomil,jak špatně na tom jsem a že bych měl se sebou něco dělat.
Pokračování zde: www.story33.estranky.cz/clanky/ctete-dal/obycejny-pribeh-10
