OBYČEJNÝ PŘÍBĚH 10
Loď bez kormidla
Jediná možnost byla jít na protialkoholní léčení.Máma sehnala přes svého známého jednu léčebnu na Vysočině a já se v květnu roku 2004 rozjel do Jemnice,kde jsem ztrávil tři měsíce.
Proti všem psychiatriím,kde jsem byl doposud to byla dovolená v lázních.Bydleli jsme ve starý hrázděný budově s velikou zahradou a byla tam celkem volnost.Dopledne nějáká ta skupinová terapie,pak se dělalo něco v zahradě a odpoledne vycházky.Bylo nás tam asi třicet a utvořila se tam fajn parta.Byli tam smažky i alkoholici,kluci i holky a dokonce jsme jezdili i na výlety do okolí.
A ROSTLO TO. . .
Rostlo to nekontrolovatelně. Dny a noci se slévaly v jednu šedou masu zapomnění a prázdna. Už nevěděl, kde je, kdo je a proč je. Nic, nic, jen vypitý noci. Přestával zvládat i práci. Černý a rudý démon obtáčel jeho mysl, měl metafyzickou rakovinu na duši.
Pak přišli tři měsce klidu mezi kopci vrchoviny, v hrázděným baráku bývalý lesnicky školy, kde za války sídlil hitlerjugend, rozlehlý lesopark a hlavně klid.
Jinej svět, uspořádat si myšlenky, rekapitulace a tak dál. . .
Bylo to fajn. Poznal, že na tom není tak špatně jak si myslel.
Nemohl moc psát, zato moc kouřil a vedl řeči o obvyklých tématech mezi chlapi. Chlast, ženský a práce. A tak plynul čas.
Vše mělo pevný řád. V šest ráno budíček, na cimře po třech. Ustlat postel, zamáchat rukama na ranní rozcvičce, k snídani dva rohlíky a skrojek másla. Ve středu loupáčky, v neděli vánočka bez rozinek.
Pak rajóny. Vzít kýbl, smeták, savo zelený nebo žlutý a vytřít hajzly nebo chodbu před sesternou. A v devět patnáct začala psychoterapie.
Mluvit, mluvit, mluvit. O sobě, o jiných, proč to a to a vůbec. Pracovka. Vzít koště, vyjít před ústav, sednout na zítku plotu s koštětem v jedný ruce a s cigárem v druhý a počkat do oběda. Mluvit o životě.
Odpoledne sport na travnatým plácku před barákem. Hrát kriket, protože na nohejbal není sil a doklepat to do večerní komunity. Večerní zprávy v televizi či stupidní akční film na videu a jít spát. A další den znova.
Poslouchat příběhy o rozvodech, o ztracených životech, promarněných nadějích a prázdných dnech žití.
Nad tím vším plynulo léto.
Zkrátka to rostlo.
A bylo to tak dobře.
ZKRÁTKA LÉTO STŘÍZLIVÝ
Jo bylo to poprvý po třinácti letech, v kraji lesů a luk. Setkání lidí s černými osudy, beznaděj a přeci jakási pokora a naděje. Bylo to tam. Vše jsem sledoval, rána byla slunečná a vzpomínky se vkrádaly do duše. Nešlo o tom mluvit, nebylo s kým.
A tak jsem se účastnil programu den co den a odchod byl rychlej. Ani se mi nechtělo.
Šlo o to usměrnit svůj život. Nenechat se unášet proudem zběsilosti, být svobodný.
Tak jsem si o výkendech jezdil na výlety po okolí. Hrad Landštejn, hluboký lesy a louky, zapadlý vesničky příhraničí, renesanční skvosty Slavonic a Telče.
A příběhy. Ty věčný příběhy. Furt dokola, poznával jsem se v tom.
A zase mě čekalo to šílený město. Město plný běsů, zklamání a tmy.
Stejně jako barevnejch světel.
Mě ale raději bavilo sledovat osudy a jak zrajou třešně a později ostružiny v okolí.
Tak uběhlo střízlivý léto jemnický.
Jo, bylo to poprvý a bylo to fajn. Nastalo jistý pochopení, nová cesta. . .
Kam povede nikdo neví. . .
Tehdy jsem veřil,že se vším zkončím a začnu novej život.Byl jsem odhodlanej a za tři měsíce střízlivosti se mi pročistila hlava.Jenže chybělo mi to hlavní a to byla víra.Neobrátil jsem se k Pánu a když člověk nemá víru,nemá nic.Tehdy jsem napsal toto:
JEMNICKÁ MOMENTKA
Dlouhý dny
pustý sny
Samota v nás
tichá hráz
Znova a zas
jsme v sobě ztraceni
jak loňský mráz
Ty tři měsíce byly fajn a uteklo to jako voda.Dostal jsem tehdy dokonce funkci.Dělal jsem místopředsedu komunity.Předsedou byl muj kolega z pokoje Míra,kterej byl tramvajákem.
S ním jsem se taky po ukončení léčby vracel do Prahy. Hned jak jsme vylezli z bran léčebny jsme zašli na pivo a když jsme přijeli autobusem do Prahy na Florenc,tak jsme zapadli do prvního nonstopáče,kterej se namanul.
Své předsevzetí nepít a být jiný jsem porušil hned první den,ale těžkou hlavu jsem si z toho moc nedělal.V práci jsem to urovnal a peníze vrátil,ale už jsem se tam samozřejmě nevrátil.Opět jsem byl na pracáku bez práce,jako několikrát předtím.Někdy tou dobou jsem potkal Petru.Zvláštní a šílenou ženu se kterou jsem zažil pár magickejch a silnejch nocí a pak už jsme se nikdy neviděli....
MODREJ SAMET
(Petře)
Podzim plynul jako obvykle, nic se nedělo, občas se pilo, snilo, ale jinak nic. Už jsem byl na takovej stav zvyklej, nebyl dobrej, ale ani nevadil.
Zabředl jsem opět do městkýho života, dny pluly, čas utíkal v nehybnosti mezi prsty. Status quo. Hmm. . . co dodat.
Nevyhledával jsem potěšení, lásku či něco co by mě něják zvedlo ze stojatých vod podzimních dnů.
Až jednou večer, zcela neočekávaně to přišlo.
Jako vichřice, jako bouře, válka, či duha na jarním nebi.
Na podzim dost nezvyklý a hlavně neočekávaný, neplánovaný.
Jeden večer, jeden film a jedna žena zametly mým dosavadním životem, vyvrátilo mě to z tý stojatý vody podzimních šedých dnů, kdy už se dalo zažít trochu radosti jen při nedělních procházkách Petřínskými stráněmi či po nábřeží řeky.
Původní záměr byl jen tak nezávazně pokecat, slova, čas a pivo by tekly ve víru večera a člověk by alespoň na chvíli zapomněl. Myslel jsem si to všechno, když jsem přicházel do žižkovskýho kina, v ruce držel dva lístky na Modrej samet a uviděl jí, tu ženu, která mě vyvrátila z kořenů, jak sedí u stolku, usmívá se na mě a před ní stojí pivo.
I já jsem si dal jedno, abych zahnal nervozitu z neznámé ženy. Mluvili jsme, letmé pohledy, ale já si furt říkal, že zkončí film, bude mě čekat cesta nočním oranžovým městem do mý zaprášený samoty na kterou jsem si zvykl, kterou důvěrně znám, ačkoliv někde mám ženu na kterou mám úřední lejstro, ale to je asi tak vše, co nás spojuje.
Přestal jsem už věřit lásce, i letošní léto mě z toho vyléčilo. Jen jsem plul životem. Trochu sarkasticky, vyjeveně a unaveně. Smířený se stavem věcí, spokojený ve svý nespokojenosti.
A najednou prásk!
Tak jsme dopili pivko, vedli všeobecný řeči a vstoupili do tmavého sálu žižkovskýho kina, který se nám pak stal kulisou k zázraku, který nás potkal.
Předfilmek byl celkem vtipnej, pak začal Modrý samet.
Každý ponořen do sebe a do děje filmu seděl ve stemělém sále a sledoval plátno. Upíjeli jsme pivo z kelímků, děj nabíral na dramatičnosti a kouzlu.
Napadlo mě, jako každýho chlapa, kterej sedí v kině s ženou, že bych jí mohl chytit za ruku. Ne, přece jsem ji sem nepřišel balit.
Po filmu dáme jedno, hodíme intoušský řeči o proběhlým filmu a hurá domů. . .
Jenže ono bylo vše jinak.
Stačil jeden pohled, jeden dotek a bylo to tam. Ten pocit, který už jsem tak dlouhu nezažil, ale po kterým stále každý podvědomě touží. . .
Temný sál kina se stal pro nás chrámem zasvěcení, odevzdání se sobě navzájem. Jak dravý proud nás přepadla touha, vášeň stupňující se s každým dotekem našich nahých těl na podlaze žižkovskýho kina. Kolem absolutní tma, jeden druhého jsme neviděli, cítili jsme však moc.
Dotkl se mě celý vesmír, který se odráží v jejich očích. V očích, které mají barvu nebe před bouřkou a velké černé zorničky jsou průhledy do jiných světů. . .
Utopil jsem se v nich beznadějněa zběsile. Bezhlavě a celou svou bytostí.
Ze sálu žižkovskýho kina jsem vyšel jiný, než jsem do něj vešel. Přicházel jsem sám, teď jsme odcházeli dva.
Já a ve mě láska k ženě, která mě vyvrátila z kořenů samoty a povrchnosti dnů.
Vše šedé zůstalo zapomenuto, někde jinde ve světě, který pro mě již nic neznamenal.
S ženou s očima nebe před bouřkou jsem kráčel nočním oranžovým městem a naše dlaně se proplétaly.
Noc byla dlouhá a magická, nečekaná a divoká.
A pak i další dny.
Jen díky jí a snad i tomu Modrýmu sametu. . .
18. 11. 2004
Bylo to krátký okouzlení a vytrhnutí z šedosti prázdných dnů.Toto prudké vzplanutí vášně zkončilo také díky tomu,že jsme oba dva dost pili.Petra hlavně vodku a drahej chlast a jednou takhle zmatlaní jsme vyrazili do nočního klubu,tedy spíše do bordelu,kde mi Petra zaplatila ukrajinskou prostitutku a já toho využil.
Po té noci jsem se už s Petrou neviděl...
Na nějáký čas jsem se trochu zklidnil a pil méně a dával si pozor,abych nepřišel domů nalitej,takže problémy doma nachvíli ustaly.Vše jsem ale dělal kvůli ostatním a ne pro sebe a Boha.A to byla chyba.
Měl jsem v sobě temnotu a tmu a je psáno: "Nemáš-li jasno v sobě,tápeš v beznadějné temnotě." (Mat 6,23) a já žil v temnotě ještě dlohou dobu.A tma houstla.
Opět jsem se potloukal beznadějnou prázdnotou a v roce 2005 jsem nastoupil k jedný telekomunikační společnosti v Praze.Osm hodin jsem seděl u počítače a na telefonu ověřoval smlouvy na telekomunikační produkty.Mluvil jsem s lidma a brouzdal po internetu a práce mě zezačátku i bavila.Kolektiv měl věkovej průměr kolem dvaceti let,takže to bylo fajn.Tehdy jsem si na netu našel bydlení a odešel od mámy.Bylo to pro oba přínosný,jelikož zase začaly vznikat konflikty kvůli mýmu pití.
Odstěhoval jsem se tedy do Bráníka,do malý garsonky v rozpadajícím se činžáku,kde byla věčně zima a záchod jsem měl na chodbě.Bylo to takový undergroundový bydlení.Tehdy jsem si připadal,že jsem se osamostatnil a začal žít.Nikdo mi nemluvil do mýho chlastání a v práci mě to bavilo a stíhal jsem to v pohodě.Ještě to chtělo ženskou.Nějákou další osudovou,protože od doby kdy jsem byl s Markétkou a krachlo to s Petrou,jsem již přestal v lásku doufat.
Na internetu jsem tedy brouzdal po různých seznamkách.Vymněňoval jsem si mejly s různými ženami až jsem se s jednou sešel.
Jmenovala se taky Lenka,říkala si Můrka,jelikož měla na zádech vytetovanýho Lišaje Smrtihlava.Byla to zvláštní žena. Nebyla na první pohled zrovna krasavice,ale měla v sobě duchovní světlo a jistou duševní křehkost,která mě přitahovala.Zamiloval jsem se do ní a Můrka zůstala půl roku u mě v Braníku bydlet.
BRÁNICKEJ ZAMILOVANEJ PODZIM
Tak jsem sledoval ulice města a bylo to fakt hustý. Tma, nic víc, nic míň. Nebe bylo do černa a má duše rozkvetla. I tak se dá žít, stačí pár doteků, pohlazení, něha a vše poví oči a úsměv. To je láska. To jsem věděl kdykoliv jsem kráčel temným večerním oranžovým Bráníkem do malýho bytečku, kde na mě čekala má láska. Smála se na mě a večery byly plný něhy i vášně. Pak jsem usínal, tak nevýslovně šťasten v jejím obětí. Ráno se má láska, sluneční žena usmívala ze spaní a já byl šťastnej, ačkoliv jsem musel do práce mezi lidi, poslouchat stupidní řeči na telefonu. Holt od doby, co buduju kapitalismus v jistý nadnárodní společnosti si o inteligenci českýho národa myslím svoje. . . .
Tohle je ale vedlejší, jelikož miluji ženu, která je mým sluncem a zachránila mě z temnoty prázdna, z hranic předpeklí šílenství. . . . Žijeme si tak v malým bytečku o 18 metrech čtverečních na kraji okraje starýho Bráníka pod kopcem, který je plný barev v tyto podzimní dny, který ještě loni touto dobou byly šedý. Najednou vnímám barvy života a je něják líp na duši. Jo, láska je láska. Všichni mluví o tom, že jaro je lásky čas, ale pro mě je to podzim. . .
Procházím se svojí slunečnou ženou s ďolíčky ve tváři bránickými večery a občas zajdem na svíčkovou a pifko Pod kaštany což je pohodová hospůdka s dobrejma cenama, jídlem a pifkem.
Sem zkrátka zamilovanej, že bych si měl strčit hlavu do pračky, jak říká Filip T.
Tak mi jde podzim. . . Včera jsme seděli v jedný šílený hospě na Žižkově, kde jsem kdysi žil. Šílený lidi, šílený slova tekly proudem. Noční tramvaje jsou taky psycho. . . . Pospávající mládežníci, ožralý úkáčka, zkrátka všechny temný typy města v jedný tramvaji. Tak takovou cestu jsem vykonal, měl jsem však svojí lásku a bylo to fajné. Za okny tramvaje temněla řeka a světla na kopci českýho Hollywoodu oranžově blikala. Tajemný noci a dny. Láska až kamsi za obzor, no co víc si přát. . . .
Zpočátku to vypadalo na ideální vztah a já měl vše, o čem jsem dřív snil.Práci,která když už mě nebavila,tak mě alespoň neštvala,garsonku,kterou jsem si zařídil k obrazu svému a ženu,která v ní se mnou bydlela a milovali jsme se.Bylo to krásný,ale přeci byla někde chyba.Ta chyba byla ve mě a byl to starej známej démon.Démon alkohol.
Po pobytu v Jemnici a po tom,co jsem tehdy měl,jsem nabyl dojmu,že se nic nemůže stát,že už mám sebe a chlast pevně pod kontrolou a vše funguje,jak má být.Ano fungovalo,ale jen do té doby,než sem se zlil jak hovado,přišel domů a s Můrkou se pohádal.
No,ono s ní žít taky nebylo jednoduchý,neboť trpěla schizofrenií a mívala občas záchvaty,kdy se pořezala žiletkou po celým těle.Když jsem ji doma našel v takovým stavu a ještě jsem měl pod čepicí či nakoupíno,jak se říká,tak hned byl oheň na střeše a vznikaly hádky.Další koflikty vznikaly kvůli její rodině.
Měla kousek za Prahou sestru,která měla tři děti a Můrka chtěla,abych s ní jezdil pomáhat sestře hlídat její děti.Jo,jednou,dvakrát se to dalo.Děti byli roztomilý,koukali jsme na Harryho Pottera a bylo to fajn.Ale to,že vyžadovala,abych takto trávil každej víkend,tak to se mi fakt nechtělo.A když jsme neměli jet za ségrou a dětma,tak se jelo do Kralup k jejímu otci,kde jsem zase pomáhal stavět chalupu.
Tenkrát jsem si připadal,že mě Můrka svazuje a chce upoutat k sobě do rodiny.Možná by to byla má zhouba,možná záchrana,nevím.Tenkrát,kdybych nepil,tak jsem mohl vše vyřešit jinak,ale cesty Páně jsou nevyspitatelné,takže vše dopadlo nakonec tak,že jsme se jednou před vánocemi 2006 pohádali nejperve přes ICQ ,mobil a pak i live a Můrka přijela i se ségrou a odstěhovala se ode mě.To,že jsem ji prakticky celou dobu živil a bydlela u mě zadarmo,tak to už ani neberu.
Vztah zkončil a já se stal opět nihilistiou alkoholikem na plný úvazek.
Můj život se smrštil na dvě věci.Práci a chlast.Stejně jsem na tom byl už v době,kdy jsem dělal v prvním knihkupeckým skladu.Tenkrát jsem se upíjel s Malinou.Ale teď sám,nebo se sousedem z Braníku,kterej občas přinesl krabičák a chlastalo se do rána.Občas se u mě stavil Tomáš P.a dali jsme si buď perník nebo subotex,jelikož na ten Tomáš přešel s nedostatkového heroinu.Navíc subotex se dá sehnat levněji a přes doktora i legálně.
V práci jsem přestával stíhat a zvolna narůstaly mé depresivně paranoidní stavy.Bál jsem se vycházet z bytu,jezdit večer tramvají natož pak metrem.Zase po mě šli.Lepili se na mě divný lidi a já to vše přepíjel vodkou a krabičáky.Opět jsem se dostal do stavu,který byl stejný jako v době než jsem jel poprvý do Jemnice.Tehdy jsem se hodně stýkal s Jiřinou.Byla to žena,kterou jsem znal ještě z dávnejch dob Paluby.Žila sama na Smíchově ve špinavý garsonce a taky chlastala.Navíc měla papíry na hlavu.Oba dva jsme byli troskami,já byl na tom lépe snad jen v tom,že jsem měl práci.Občas jsem u ní přespával a noci byli plný fernetu a divokýho sexu.Byli jsme dva ztracenci.
SMÍCHOVSKÝ EXTENPORE
Zase jsem byl mírně nasráč, ale bylo to fajn. Bylo prvního listopadu, dušičky, a myslel jsem na noc prožitou s ženou, která vše ztratila, jen její samota ji zbyla.
Leželi jsme spolu v posteli, objímala mě.
Bylo jí za rok čtyřicet, měla pocit, že jí už dávno ujel vlak.
Děti, rodina a tak dál.
Zbyla sama a její smutný hnědý oči mě pozorovaly.
Chtěla jet se mnou někam do Francie, pryč od toho všeho tady, od dluhů a povrchních přátel.
Její pleť byla bílá.
Líbali se, ona vařila nějáký míchaný vajíčka, sledovali tývý a milovali se.
A pak ještě čtyřikrát až do rána.
Zralá ženská. Věděla co chce, alespoň v posteli. Její černý havraní vlasy a dekadentní výraz mě vzrušoval.
Uměla se pěkně kroutit a pak, když jí chytla depka velkýho rázu, se mě držela jako klíště a byla najednou jako malá holčička. Smutná a bezbranná.
Ve tváři strhaná a přeci něčím krásná.
Pětkrát jsem se udělal za noc a ráno jsme pozorovali svítání za okny jejího smíchovskýho bytu, kde večer, když jsme přišli, jsme odklízeli povodeň.
Praskl jí hajzl. Měla vytopenou koupelnu.
A život je někdy občas taky pěkněj hajzl.
Měla smutný voči, velký naběhlý bradavky a touhu po nikdy neuskutečněný lásce.
Já ji to ovšem poskytnout nemohl, neboť jsem miloval jinou ženu, skoro o dvacet let mladší, která zase mnoho z toho nemohla ještě pochopit.
Obou mi bylo najednou líto. I sám sebe a šedýho nebe nad Arbesákem, kde přelétávali havrani.
Její pokoj byl pustý, s pop-ártovými výjevy na stěnách a byla něžná.
Nechtěně. Jednalo se o touhu být s někým, ne sama.
Chápu jí, sám to znám, možná teď a možná příště, řekl jsem si, když jsem jí hladil po zádech a myslel na svojí ženu, na spoustu dalších, který mi prošly nebo projdou životem.
Každý jsme sám.
Za plotem.
Ráno jsem jí skočil pro lahvovou plzeň, sobě bráníka a cíga.
Hustila do mě svý depky, hladila mě a já jí a najednou jsme oba věděli, že jsme něco prošvihli.
Její smutný hnědý oči se upíraly na mě, venku šedo, byla sobota ráno.
Když jsem odcházel z jejího bytu zdevastovanýho jako její duše, tak mi věřila, že jí pomůžu spravit ten hajzl.
A já jako hajzl se jen bohapustě ožral.
Jsem to ale hovado lidský.
Jiřinka se někdy v roce 2006 udusila kouřem při požáru svého bytu.Bůh ji vysvobodil z toho pekla života,kterej vedla.Toto jsem napsal po jedný naší společný noci:
PODVOJNÁ CIZOTA
Noc s cizí ženou
v malým pokoji
objetí obětí zoufalství
teplo dvou lidských těl
zima dvou zvířeckých smutných duší
venku tma
vevnitř tma
Zbývají jen doteky
co útěcha
dlouhá noc
slova a slova
podvojná samota
Mluvila o chlapech
o tíze lásky nenalezené
bolesti věčné
a vlezlého chlastu
taky jsem to znal
Dělilo nás pár milimetrů doteků
a deset let
Měla smutný oči
tvář pořezanou jizvami života
Neví co chce
a asi ani co nechce
tisknul jsem se k ní
tělo na tělo
kůži na kůži
žádnej sex
Měla velký bradavky
a strach ze sebe
tady už není ani peklo
ani nebe
jenom samota stála u postele
ráno jsme se drželi za ruku
byla mi najednou blízká
Spálila si dlaň o mý ranní cígo
a pak zaklaply dveře toho malýho bytu
a já vyšel do studenýho
únorovýho rána
Pokračování zde: www.story33.estranky.cz/clanky/ctete-dal/obycejny-pribeh-11
