OBYČEJNÝ PŘÍBĚH 8
Po návratu z Anglie jsem zapadl opět do svého lihového komatu.
Byl jsem totálně mimo a připadal jsem si asi takhle:
NIKDO
Nikdo nepřišel
nikdo neodešel
nikdo nezval
nikdo nevyhodil
nikdo se nesmál
nikdo neplakal
nikdo nevysvobodil
nikdo nešel dál
nikdo nevstal
nikdo nepoklek
nikdo nestál
nikdo neutek
nikdo nevěznil
nikdo nepustil
nikdo neměl sil
nikdo nevěštil
nikdo nehledal
nikdo nenašel
nikdo si nepřál
nikdo neztratil
nikdo nehaněl
nikdo nemluvil
nikdo nevěděl
nikdo tu nebyl
Šéfovi v práci došla trpělivost s mýma absencema a dostal jsem výpověď.Mámě se to dost silně nelíbilo a mě to bylo celkem fuk. Potácel jsem se s Malinou po pražskejch ulicích a utápěl se v alkoholu.Byla to doba temna,ale nebylo ještě nejhůř.To mělo teprve přijít.Vztah s Malinou přesně vystihuje tento text:
MY DVA A CHLAST
Svět zdá se zkrze piva a dým
vlnivej a vláčnej
jako ty když roste tvoje vášeň
Umíš zrychlit dech
i vyprázdnění posledního půlitru
Já nejsem jinej
a noci jsou dlouhý
kroky houpavý
realita chlastu
prolévaný mozky
doteky
něhy
a hrdla láhve
co s tím
mluvit
hladit se a kalit
vinnou romantiku žít
a věřit v její nevinnost
a v dalším litru
najdem odpověď na jednu otázku
Tak už dost!
Jenže vše to jde nanovo
spíme a lítáme nad zemí
milujeme se
my dva
a chlast
a hotovo
Lásky deziluze
Malina se pak kamsi ztratila a já opět zanevřel na lásku.Když mě vyhodili z knihkupeckýho skladu,tak jsem se s Tomášem opět potácel po nonstopáčích a tehdy jsem potkal Markétku.Zvláštní žena, zakletá princezna v černém hradu.Poslouchala death metal a různý jiný temný kapely a pila rum.Seznámil mě s ní David K., kterýho jsem znal z práce,kde byl coby učeň na praxi.
Do Markétky jsem se bezhlavě zamiloval a po měsíci v červnu 2003 jsem si jí vzal za manželku.Svatba se konala narychlo a já si tehdy myslel,že se konečně usadím a přestanu tak nezřízeně kalit,jelikož jsem už toho bezvýchodného způsobu života začínal mít dost.
TAKOVÁ OBYČEJNÁ POHÁDKA
(Pro Markétku)
Povím vám jeden příběh. Mohlo by se zdát, že je zcela obyčejný, leč není tomu tak. Ty dva, kteří jej prožili, znám. A ten příběh znají všichni. Je to příběh lásky, která někdy začíná zcela nenápadně, klíčí pod šedou zeminou všedních dnů, a jednoho dne vykvete.
Ten den byl však večer. . .
Večer jej čekalo zase jistý čtení, moc se necejtil, chtělo to aspoň nějáký to pivko. A tak šel s kámošem na jedno do hospody kousek od řeky, v jedný z těch bočních ulic bývalý dělnický čtvrti na levým břehu.
A na zastávce tramvaje, na místě andělským, poprvý uviděl Ji, tu ženu s něžnýma očima a úsměvem.
Kámoš ji pozdravil, letmo se představili, něják moc jí nevěnoval pozornost, musel se napít, jinak by nic nepřečetl.
A tak tam seděli v tý hospodě na levým břehu řeky, mluvili o všem a o ničem, a on jí sledoval skrze půlitr. Seděla naproti němu, občas se jejich pohledy setkaly, ale jinak nic.
Šli pak do kavárny s kulatými stolky, klavírem a policemi knih poezie.
Potkal plno známejch, četli tam a hráli nějácí amíci, a ta žena to vše sledovala. On jí, občas, pak něco přečetl, skoro až na konec večera, no za moc to nestálo, tak kam se půjde?
Usmívala se na něj, její modrý oči jej začaly přitahovat.
Leč táhlo se dál, noc byla dlouhá, a on ještě v ten jarní květnovej večer nevěděl ani jak moc ještě bude.
Seděli pak v hospodě pod zemí, pivo, slova a čas tekl proudem. Spousta známejch, no večer jako každej druhej v jeho doposud pustým a beztvarým žití. Ach, jak to znal, občas toho měl už dost.
Noc se přehoupla k ránu a najednou seděl vedle tý ženy, sledoval její pohledy a úsměvy, ruce se letmo dotkly, pak dlaně a ústa se propletly a jemu bylo jaksi líp na duši.
I přes litry alkoholu měl něják zvláštně čistou hlavu, svou ženu držel okolo ramen a šli ranním městem.
Začal novej den a byl to jeho den po dlouhý noci, která trvala už nějákej ten pátek a jeho to už občas zmáhalo.
Jo, měl jít do práce, kolikrát v životě se už na to vysral, měl kocku nebo se mu prostě jen nechtělo, jenže teď cejtil, že je v tom něco jinýho, věděl, že jestli dnes nebude s ní, že možná ztratí víc než nějáký zasraný odstupný čítající pár tisícovek.
Tušil to někde až na dně duše, která byla tak pustá a šedá - až do tohoto času.
Šli tedy spolu do hospody, která mu byla již mnohokrát azylem v těch příjemných ranních hodinách, kdy ulice města hladilo právě probuzený slunce.
Seděli opět spolu nad rezavým mokem, slova, ruce a ústa se proplétala a on cítil, že se blíží jakási neurčitá změna. Seděli a po očku sledovali v zrcadle na zdi hostince, jak si vedou týpci, kteří hráli automaty. Světýlka blikala a málokdo z nich něco vyhrál. On ale ano.
Smáli se, bylo mu dobře, jí taky, šli pak do parku nad městem, pod nimi svět, a bylo to dobrý.
Samozřejmě, že jej vyrazili z práce - bylo mu to jedno, stejně tam už končil.
Teď ale něco začínalo.
Byl s ní a čím dál tím víc se propadal do jejího modrýho pohledu.
Jeho duše se vznášela na skoro již zapomenutých vlnách lásky a čas byl jiskřivější.
Jo jaro je holt jaro a Mácha nad tím pokyvoval hlavou.
A sedávali často v parku nad městem, byl vidět hrad i monumentální kůň na zeleným kopci.
Sledovali psy, nebe a sebe a okolo nich dál kráčelo jaro a láska.
Najednou o ní věděl, byla v něm a on s ní.
A čas šel dál.
Přibližovali se k sobě, pohledy, doteky a dušemi.
Chodili spolu do parku nad městem dál a sledovali město z oken tramvají.
V jedný si řekli, že jen tak, jen z recese mohli by se vzít.
Smáli se, slunce svítilo, bylo jaro a Mácha se usmíval.
Tak pluli dál na vlnách.
Jeho duše byla kdesi za obzorem věčnosti, zkoušel psát o tom štěstí, jenže nedostávalo se mu slov. Měl už na háku nějáký ty přihlouplý literární večery, kde vlastně každej prodává jinejm svojí prázdnotu. I on jí v sobě míval.
Jenže teď byl s ní, s ženou s dolíčky ve tvářích.
Potkával dál známý, město okolo něj vřelo, ale pro něj už to bylo jaksi nepodstatný.
A recese kvetla do opravdový touhy si tu ženu vzít, být s ní až na věčnost, která trvá pouze v přítomnosti. Přál si a věřil v její nekonečnost. Bylo mu průzračně na duši, nevnímal už tu věčnou tmu a chození v kruhu. Už si nepřipadal jako zajatej vlk v kleci, jenže i v tuto jiskřivou dobu se opět
staly i černý věci. Zase zbloudil v nekonečně temný noci, kdy nekráčel podle svých přání a v jeho krvi pěnilo až příliš vodky. Svět se zúžil a hranice mezi tady a tam, mezi Bohem a ďáblem, byla překročena. Opět balancoval.
Vyčítal si to, že ztratil dva kroužky ze stříbrnýho kovu plus nějáký nepodstatný věci. Ne však ji, jeho osudovou ženu. Měl trochu strach. O ní, o sebe, jestli zkrotí ty svý šílený démony, jestli se dokáže vyhejbat černejm místům a temnejm lidem v tom šíleným městě. Chtěl jen ji, ženu modrých očí plných něhy, ženu, který otevřel duši, podal v dlaních svůj osud - a když ty kroužky ze stříbrnýho kovu sháněli na poslední chvíli, tak si uvědomil, že vše, co jej drtilo, co jej dusilo jako obruče sud, tak to vše mizí, že je mu nablízku ten vzácnej dar. Věděl, že to příjde, neboť to bylo v něm, kroužilo to v jemných spirálách jeho věčný drásavý touhy.
Jaro bylo v něm, Mácha mrkal očima a on čekal.
A když nastal poslední den jara, se to stalo. Poslední den jara byl jejich dnem svatebním.
Ráno pršelo, ulice byly šedý, byl to však déšť štěstí: pršelo jen a jen pro ně.
Muselo tam být i pár lidí, kteří byli pro něj důležitý.
Jeho žena přišla to ráno krásná, plála jak oheň, cítil lásku, její ohnivý vlasy, šaty s květy a v sobě lásku.
Sledoval pak za jízdy autem po ulicích města prozářených sluncem svět okolo sebe a věděl, že ta cesta na kterou se vydává bude ta jeho, bude to společná plavba, že ta žena je loď a on přístav.
Stála tam krásná, on vedle ní, vypadal v tom fraku, jako kdyby zdrhl z filharmonie, smáli se, pak pár slov týpka od úřadu, nevnímal to, jen blízkost jí, a oběma se třásla kolena. Potom dlouhej polibek a cesta tramvají.
Držel jí za ruku, měli v sobě lásku, nad nimi slunce a on byl tak šťasten za ten den, kdy jej čekalo nějáký mizerný čtení a on se musel trochu opít, aby vůbec mohl. . .
Jenže teď věděl , že to všechno ztrácí smysl proti tomu, co má, proti chvíli, kdy může nechat plout svojí duši po těch přízračných vlnách. Teď věděl, že láska skutečně existuje a že je dnes právějí opilý. Že sleduje, jak konečně v jeho temný síni zazářilo světlo. . .
Tady by se slušelo napsat, že tato pohádka skončila jako každá jiná, byla svatba, byli spolu a měli se rádi.
Všechno je však jinak.
Tady ta pohádka, ten věčný příběh lásky, ta cesta, která je průzračná i divoká jako řeka, teprve začíná.
Přejme jim tedy, aby je ten dravý a krásný proud dovedl až do společného moře, které už je na dohled.
Ale to už je zase úplnějiný příběh.
23. června roku 2003
Praha
Jenže vztah s Markétkou byl dost komplikovanej a taky hrál určitou roli věkovej rozdíl kterej mezi náma byl.Jí bylo čerstvech 18 a mě 26 když jsme se brali.Vše dopadlo nakonec úplně jinak,než jsem si představoval,když jsem psal tu povídku.Těšil jsem se na to,že si spolu najdem byt,založíme rodinu a já konečně začnu žít.Svatba to byla malinká.Markétce šla za svědka moje máma a mě svědčil bratránek Zdeněk.Byla tam i Klárka,jelikož se ti dva dali dohromady.Zdeňka s Klárkou jsem seznámil,když jsem se vracel z poslední švýcarské výpravy,kde jsem byl s Klárkou.Tehdy jsme měli plný kapsy peněz,který jsme si tam vydělali a napadlo nás,že pojedeme na Moravu za Zdeňkem.Zdeněk si nakonec Klárku vzal za ženu.Já jsem mu byl tenkrát za svědka.
Vraťme se však k mé svatbě.Obřad to byl krátký a hostina se konala v hospůdce na nábřeží Vltavy.Svatební noc byla plná něhy a vášně a já věřil,že se vymaním z těch kruhů ve kterých jsem se jako fretka pořád motal.Jenže Markétka nechtěla se mnou žít a navíc měla spoustu problémů doma.Ostatně její otec dodnes neví,že jsme byli sezdáni.
Její rodina pocházela ze západních čech z Fratiškových Lázní a taky jsme tam párkrát zajeli.Její máma byla nevýrazná osobnost a naši svatbu ignorovala.Markétka měla ještě ségru v Chebu,kde jsem párkrát byl a rozumněl jsem si se švárou Ferym se kterým jsem párkrát zašel na pivo a poslouchali jsme death metal.
Já jsem pořád věřil v lásku a že budem spolu žít a našel jsem si garsonku ve Zbraslavi.Bydlel jsem v přízemí paneláku a chtěl jsem aby se mnou bydlela i Markétka.
Ta ovšem chtěla zůstat u svého otce a tak jsem tam žil víceméně sám a svojí deziluzi jem utápěl ve vodce a levných krabicových vínech.Mohu říci,že tehdy jsem už byl silnej alkoholik,ale ještě jsem si tuto hrůznou skutečnost neuvědomoval a ignoroval varování mámy a dokonce i Maliny či jiných přátel.
Žil jsem tedy na Zbraslavi a s Markétku se scházel po hospodách a nebo u ní doma.Po sexuální stránce nám to moc neklapalo a nakonec jsme se odcizili a skoro se přestali stýkat.Formálně jsme byli manželi do roku 2005,kdy jsme se v klidu a po vzájemný dohodě rozvedli.Bylo mě to trochu líto,ale vím,že ten vztah neměl žádnou budoucnost. Markétka se odstěhovla z Prahy do Aše a přestali jsme se stýkat.Prý tam žije u nějákýo kluka a má za sebou jeden potrat.
Přesto,když jsem si jí bral,tak jsem jí naivně miloval a věřil,že ona je ta pravá láska.
Taky v tom hrálo roli mé nezřízené pití.Často jsem se Markétoku hádal a byl jsem zlej.
TAKY V TOM HRÁLY ROLI NOCI. . .
Noc jej přepadla velice rychle, byla úzká, svíral se mu dech, na nebi hvězdy a nejistota bytí seděla mu za krkem.
Mlátil do klávesnice počítače jako šílenej a opět plul.
Rekapituloval si svý poslední dny, jak to má občas v oblibě a
na nic novýho nepřišel.
Pořád se točí v kruhu.
Jeho život, cesty po ulicích města, pivo v hospodách a ranní lenost.
Do toho krutý sny, nesnaží se už být dekadentní, nýbrž skutečně takový je.
Jízdy tramvají jsou dopoledne zářivý, fasády domů se smějí, obzvláště pak na Smíchově, večer jsou však ulice krutý a on vždy rád dopluje vlnami podivnosti a zla, který jsou městem vyzařovány, do svýho příbytku.
Večerní strachy za jízd busem na kraj okraje. Má už toho taky dost.
Den za dnem přidává svý obrazy do galerie života.
A on je milující, trochu šílený, smutný i veselý a až moc věcí bere vážně.
A bral toho svýho času mnoho.
Napil se tedy, vyfoukl dým z dýmky a rozhlédl se kolem.
Co uviděl?
Jen obtisky sebe sama, vědomí toho, že některý věci není možný dost dobře popsat, noc za oknem jeho bytu a slova.
Slova, slova a J. P. S.
Psal vše v nevědomí, stejně tak i žil, za stěnou, kterou si již zhruba deset let pilně staví.
A už dávno nevidí zkrz cihly marnosti, ze kterých je zeď budovaná.
Blbost kvete v každém věku, řekl si, znova se napil a pustil svojí mysl do svobodných zahrad.
Bylo už ostatně na čase, neboť noc již nějáký ten čas mávala černými křídly nad paneláky na kraji okraje.
Svíčka dohořívala, on se topil v plamenech.
26. 09. 2003
Když jsem bydlel ve Zbraslavi,tak jsem si opět našel práci v knihkupectví ve skladu na druhém konci města.
Jezdil jsem skoro hodinu přes celou Prahu do skladu,který se nacházel v objektu starého selského statku.V bývalých sýpkách byl sklad knih a já dělal prakticky stejnou práci jako předtím,jenže v jiném prostředí a hlavně kolektivu.V předchozím skladu,který se nacházel v budově bývalé továrny ve dvoře jednoho měšťanského činžáku na Vinohradech byl koletiv převážně starších ženskejch od rodin tak po padesátce,za to zde na kraji Prahy to byla banda kluků mezi dvaceti a třiceti a všichni to byli máničky,dredaři a jiní bohémové,kteří pro ranního špeka v práci a pár piv během dne nešli nikdy daleko.Zatím co v předchozím zaměstnání jsem si rozumněl jen s Alešem a chodili jsme kouřit tajně,tak tu jsme byli fajny kolektiv a kouřilo se všude. Byla to fa pohodová práce bez jakéhokoliv stresu a s lidma se kterýma si bylo o čem povídat.
Jenže já místo abych si vážil práce,která byla v pohodě,tak jsem měl ve svým životě na prvním místě jen chlast. Občas jsem se stýkal s Malinou a děsně jsme se střískali a já se pak buď vykašlal na práci,nebo tam šel nalitej.No tam nás občas přišlo v kocovině či rovnou z pařby více,ale já to dost přeháněl.Bylo to roku 2003.Dál jsem bydlel na Zbraslavi a chlastal po práci krabičáky.V práci jsem vždycky k jídlu a ke kouření něco vysockoval a tak jsem všechny prachy prochlastával.Sám,s Markétkou,s Malinou či s náhodnejma známejma z ulice či z různých knajp,putik a nonstopáčů.Z té doby si toho moc nepamatuji,vše se mi slévá v jednu nekončící opici a okno zvící velikosti výkladní skříně.Taky mi z tý doby zůstala jizva na pravým zápěstí,když jsem si ze zoufalství nad nevydařeným vztahem s Markétkou a taky z mý životní situace ve vaně podřezal kuchyňským nožem.Tehdy jsem napsal toto:
JIZVY
Jizvy jsou opět v módě
sledoval jsem ženu
se sevřenými rty
v tramvaji
Venku šedo
prohra v hokeji
vyvolala
protiamerické nálady
Snad vystoupit z NATO?
Prakticky vzato
nejsou žádný možnosti
ani pravidla
Snad ušetřit trochu něhy?
Těžko
když největší zjizvení
vždy z lásky pramení
Ta však dnes v módě není
a kdeže loňský sněhy...
NOC KRVE
Byla tu ale i noc krve. Nevěděl proč a vlastněto vše bylo jen tak.
Hra. Hra o svojí duši, co kdyby se to povedlo.
Jenže ono ne. Ráno zíral na rozšklebenou ránu, ještě z ní tekla krev.
V noci ležel ve vaně, stačil nůž, pár tahů a voda se za chvíli zbarvila do ruda.
Bylo to trochu komunistický, akorát k tomu nehrála Internacionála, ale nějákej bigbít.
A on pil červený. Mixoval to pivkem, lidi od Kerfůru tomu říkali šakal.
A s bílým je to hyena.
On však měl svojí šakalí noc, krvavou vanu a ještě navrch červený startky.
Měl i svojí ženu, láska mezi nimi kvetla den ode dne, bylo to bouřlivý, jeho duše se kymácela na vlnách věčnosti.
Snažil se něco psát, bydlel v bytě, kterej neměl zaplacenej a nikde ho nechtěli.
Ale voda byla rudá a rudí řádí nad Kladnem.
Joj, Kladno.
Tam měl taky jednoho kamaráda.
A žaludek se mu svíral hlady.
Jenže jeho jedna z mnoha chyb byla ta, že poslední peníze utratí raději za pivko, než za rohlík.
Vzpomněl si na jednu kapelku, která ve svý písni radila, že poslední peníze se maj utratit za květiny.
Děti květin jsou již mrtvý, napadlo jej a raději se napil.
Do okna mu střídavě nakukovalo slunce, nebe bylo rozverný, zřejmě dopolední čas, ale jemu to bylo jedno.
Někdy je mnoho času na život a tak málo na smrt.
Zapálil si tedy další červenou startku a jen tak kouřil.
Přepadl ho pocit, že jednoho dne bude s těmi svými bláboly slavnej, že ho bude někdo číst a uznávat, trpěl trochu megalománií, stejně tak i melancholií.
Rána na ruce byla ještě čerstvá, ale alespoň si zasvětil svůj byt, který jak už bylo popsáno výše, neměl zaplacenej.
Možná to vše byl jen rituál, zasvěcovací mistérium za doprovodu bigbítu.
Dvě posvátné tekutiny, krev a voda se promíchaly.
A k tomu víno. Ať žije Bakchus! To je to pravý orákulum.
Zatancoval si tedy tanec bláznů, bylo mu větrno, no trochu se i pousmál, ale jinak vše stejný.
Noc krve byla za ním a dlouhej tunel bytí před ním.
11. 09. 2003
Přestal jsem i platit nájem své ukrajinské bytné na Zbraslavi a před vánocemi roku 2003 mi dala výpověď.Pil a psal jsem jako smyslů zbavený.Občas ke mě do Zbrasavskýho bytu přišla Malina.
ZAČALO TO POZNENÁHLU
Bylo tu dopoledne. Zíral zmateně na sousoší lahví od včerejší noci. Něco vodky, lahváče a vykouřený startky. A v duši teplo tý ženy, kterou hladil a ona jen tiše vrněla. Ten pocit, být tu, jen pro ni. To mu spravilo náladu. Venku zuřilo zimní předvánoční dopoledne a on stran tý veškerý městký komerce pozoroval z okna paneláky, žlutýho žigulíka ze starejch časů a poletující vrabčáky.
Tak takhle mu začalo ráno, jedno z mnoha bezejmených a ve slovech se snažil ukrývat vzpomínky.
Bylo vlastně něco po půl jedný.
Včera zase pil s tou ženou, nějákej týpek z Hodonína se cpal králíkem se zelím a on byl šťastnej. Od vedlejšího stolu něco deklamovali kalící gymnazisté, jedna z nich měla dívčí útlé ruce a on ji svlíkal očima. Smála se a zároveň pozoroval ženu s očima barvy tabákovýho dýmu a věděl, že teď se zastavil čas.
Zároveň jej děsila ta pomíjivost, že už to tu někdy bylo a zase se to bude opakovat.
Život je věčný boj o okamžik a okamžik je věčný boj o život.
Napil se tedy svýho popoledního píva a s mírným despektem sledoval svůj pokoj pronajatej za nekřesťanský prachy, ze kterýho se tak v poklidu stěhoval. Krabice od banánů naštosovaný u zdi na který byla izolepou
přilepena mapa Sudet. Tedy přesněji Ostsudetenland. Kraj jeho dětství, jeho brouzdání horskou říčkou, sbírání kamínků barevnejch stejně jako tenhle svět, jako absurdní život.
Stačí si poslechnout reklamy v rádiu, či se projet městkou MHD.
Zasvěděla jej jizva na ruce po nezdařeném pokusu vejít do tunelu, leč nevyšlo to, snad jindy.
Už ho taky nebavilo psát jako ti různý androši, jeho literární či chlastací vzorové. Kde jsou oni, kde on.
Možná je na tom líp a tak tedy dál rozehrával tu mozaiku slov, potěžkával v rukou svojí minulost.
Snažil se vše zanechat tak něják pro sebe a pro ty, kteří vědí a znají.
Jeho a okolnosti.
A ti ostatní?
Snad si něco vyberou, nebo na to naserou.
Každopádně jsem jen pozér instantního blaha, řekl si a znovu se napil piva.
A den se slibně rozvíjel.
Jako tato slova. . . . .
Kamarád z práce jménem Jirka mi tehdy nabídl,že jsem se mohl nastěhovat k němu do bytu ve firemním baráku na Žižkově.
A tak jsem se před vánocemi stěhoval z kraje okraje města přímo do jeho šílenýho centra na Žižkov kousek od vysílače a hlavního nádraží.Do míst,kde je hospoda na každým rohu a žije se tam hlavně v noci.
Pokračování zde: www.story33.estranky.cz/clanky/ctete-dal/obycejny-pribeh-9
