OBYČEJNÝ PŘÍBĚH 7
A také se podobal...Tenkrát jsem někdy ve svý úplný samotě a prázdnotě potkal přes bývalou spolužačku z poslední střední další osudovou ženu mého brožovaného života a tou byla Lenka alias Malina.Opět po hlavě a bez ohlížení se napravo či nalevo vypukl silný vztah.
Tentokrát to ale nebyl vztah.Spíše tah.A já tehdy nezadržitleně padal ke dnu.Tenkrát už nešlo o nic jinýho než o chlast a definitivně jsem vyměnil jednu závislost za druhou.Tou drogovou jsem si tak něják prošel a zůstala mi z ní pranoia,která seděla v zátylku a občas ta mrcha hryzla do živýho masa duše.Malina měla ráda českej underground a já začal inklinovat spíše k český hudební scéně jako byly kapely Psí Vojáci a Plastic People of the Universe v čele s Mejlou Hlavsou.S Malinou jsem vymetal pražský kluby a hospody,usínal ožralej našrot pod stoly hospod a vyřvával opilecký písně v nočních ulicích města.Přes to všechno tam byla zpočátku něha a vášeň a duchovní souznění.Taky jsme spolu jeli na čundr na jakýsi hudební fesťák někde na Šumavě.Byl jsem zamilovanej a bylo to silný...
NA CESTĚ S HVĚZDAMI
(Lence)
Sledovali spolu hvězdy. Vyprávěla mu o dalekých souhvězdích, ze kterejch znal jen to jedno. Vozovou hradbu z něj nepostavíš. . .
Ulice Západního města se synagogou a pomníkem, který komusi za cosi děkoval, byly temný a pivo studený.
Mluvili nad ním a čas plul jemně, bez zákrut, jen tak.
Pak šli nocí, město nechali i s jeho oranžovou září za zády,míjely je žhavý oči aut a pak našla místo ve stráni.
Starý stromy, vysoká tráva a v žilách jim kolovalo víno a vášeň.
Dech se zrychloval, vše rostlo a propadalo se, rychleji, rychleji.
A ráno padal jemný déšť, zbytek vína přišel vhod. Šli,byli na cestě, spolu.
Silnice hučela, okolo jezdila auta za svým cílem, pořád pryč, spěch, spěch, spěch. . .
Zastavil jeden, vezli se, bylo mu dobře, na cestě s ní.
Pak město. Menší, s náměstím a vysokou věží. Shlédli i nějáký to baroko v Božích chrámech. Leč přišla žízeň.
Motali se městem a žádná hospoda jim neotevřela svojí náruč, jen levná zaplivaná čtyřka, zakouřený lokál plný prázdných existencí.
Utopit to vše, ještě jedno, pak další, možná panák a spát, nic nevědět.
Chodili, hledali a všude čpěl konzum.
Scheisse, kurva drát. .
Nakonec skončili nad jedním pivem v bufetu umakartovým, kde na jídelním lístku byla jen jedna polífka a důchodkyně se ládovaly něčím s brambory. Sledoval je, blížící smrt jim koukala z očí, možná poslední oběd, do večeře je daleko, je nejistá. Každá vteřina může být poslední. . .
Dopili a šli se opět vnořit v chrám lesů a luk.
Mluvili spolu, se zvířaty a v noci opět hvězdy a dávný kouzlo působilo.
Majestátný ticho letní noci, bylo v tom něco odvěkýho,jako v pravěku a i vášeň byla ohnivá.
Bylo v tom všechno, oheň osvětloval jejich nahá těla, proplétala se jako plameny, vše hořelo. . .
Nový den vyslal mezi kopce mlhu, aby na čas pohltila údolí hor a nad tím vším modro. Nebe bylo jako její oči.
Lesy hovořily tichým šepotem a nad ním kroužili draví ptáci. V lesích cítili dech země. A v noci měli nad svými těly nebe se souhvězdím, ze kterýho vozovou hradbu nepostavíš.
Není totiž potřebná.
---------
Z chrámu hor s klenbou nebe,který modrou vyměnilo za šedou, sešli do prostor starýho hradu.
Lidi, různý tváře, vlasy, řeči a pivo.
Byli spolu pod rozložitým stromem na nádvoří. Pohlcovala je všechny síla klavíru i kytar, nějáký slova a víno řízlý alpou.
Noc se snášela na hradní nádvoří a na porůznu se klátící, ležící, bdící či spící lidi padal déšť.
I na ně. Kapely hrály furt stejně pěkně a zima vlezla všude. Ani chlast nezabíral.
Ráno bylo slunečný.
Zůstali spolu mezi kamennými hradbami, potkávali lidi, teklo pivo,vše šlo jen tak sledovat, beze spěchu, beze strachu plout.
Jako mraky na nebi.
Další noc byla kousavá. A ráno seděl za krkem hlad.
Byly tu však ostružiny.
Šli po stříbrnejch kolejích, déšť padal a únava šla s nimi.
Byli na cestě, spolu.
Opět silnice, auta, spěch, spěch, spěch. . .
A silnice se táhla do nekonečných dálek, to je jistota touhy a on byl šťastnej pro to všechno, pro její oči, úsměv a to černý hvězdnatý nebe.
Takový výlety a romantiku jsem zažíval jenže tenkrát se má loď začínala potácet a kormidlo jsem již dávno opustil.Bůh ke mě občas hovořil,ale já byl slepý a hluchý a netušil jsem důsledky svých činů.Drogová závislost byla definitivně za mnou,sem tam jsem si sice s Tomášem dal herák či tak jednou do měsíce perník,ale denodenně jsem byl v lihu.Vytloukal jsem klín klínem a drogy v mém prázdném životě nahradil alkohol.A ze své zkušenosti mohu dnes říci,že je to prašť jako uhoď neboli z bláta do louže. Možná je ale alkohol horší závislot,jelikož drogy jsou ilegální a není tak jednoduché se k nim dostat,ale chlast číhá na každém rohu a pije se všude.
Kdo zažil tak ví,kdo ne tak tomu to nepřeji.
Chlastal jsem tehdy první ligu a to jen proto,že mi po mých drogových excesech zůstala paranoia.Pořád mě někdo pronásledoval a sledoval.Bál jsem se jezdit tramvají a metrem,měl strach se podívat lidem na ulici do očí.Z hospod kde jsme spolu sedávali nás vyhazovali a pak nám zbyla jen ulice.
OBYČEJNEJ ZAČÁTEK MĚSTSKÝHO DNE
Hvězdy šílely a nebe bledlo, začalo ráno a další den se hlásil o slovo. Slunce vyblilo svojí ranní kocovinu a lidi chodili do práce. Jako vždycky. Tramvaje jezdily, dost byly narvaný, a lidi četli noviny. Sem tam se nad ulicemi, zamřížovanými elektrickými hady, prohnali ptáci. Padali za střechy domů a nad městem táhly mraky.
Mezi nimi se líně povalovalo ranní rudý rozespalý sluce s xichtem, jak kdyby táhlo přímo vod Zpěvců či z Újezda.
Vstávej vole, chrápeš tu, seš našrot, vypadni ven a sviť, to ti spraví náladu. Buzeroval jej promrzlej měsíc. "Mám už toho plný kecky, svítit na cesty těm ožralům, nechat si nadávat, furt taky samý milostný vyznání luně. Jakápak já jsem Luna. Jsem vobyčejnej měsíc, kterej vidí mnoho šílenství temnosti žití. "
"No, to vidim i já. . . ále. . " A mávl prvním unaveným paprskem do blednoucího nebe.
Tak se vykutálel, červený, špinavý od mraků a šajnoval, nač mu jeho slunečni kocka stačila.
Pár lidí potěšil, jiní to lhostejně přešli a další nasral.
Tohle slunce bavilo, však ono se to přes den něják uklidní.
Začínal novej den a všechno bylo v pořádku, jen na lavičkách dospávali svý zběsilý sny socky, co nemaj kde bejt v tomhle šíleným světě, kde vládne mamon a spěch a nikdo neví, jestli se zítra vzbudí a nezešílí jako ty.
Já psal,pil a byl a vznikaly i jiný prapodivný texty:
DÉŠŤ
Sleduji déšť
v poloze ležícího střelce
je mi poněkud mělce
a na záda dýchá
minulost
Blesky křižují nebe
hledám Tebe
má Lásko ztracená
Chvěji se
jak list ve větru
a snažím se
o ironický úsměv
kamsi do šedi mraků
Nic není dost
a most prý rozebrali
do šrotu
Má duše
socha skácená
stále hledající
samotu
se zdá
tak ztracená
že neni vo nic stát
tak tančím gavotu
a tou chci se dát
S Malinou jsem chodil dál po hospodách a jednoho dne si řekl,že bych taky měl pracovat.Nastoupil jsem tehdy do jednoho pražského knihkupectví do skladu.
Celý den jsem chodil mezi stohy a regály knih a bylo mi fajn.Připravoval jsem zásilky do jednotlivých prodejen a zaskladňoval nový knihy.Tisíce a tisíce titulů a celej den jsem si mohl číst.
A dny se chvěly a kolísaly.
DNY KOLÍSAJ
Dny kolísaj od bytí k nebytí
od pití k nepití
kolísaj zas noci
Jsme roztroušeni
mezi sebou
a někdy není o čem psát
Za nocí se probouzíme
a jasně cítíme
že tenhle sen
nesmí býti podveden
a kdyby bylo co dát
kdyby bylo čemu se smát
nemuseli by jsme na svý sny lát
A dny dál kolísaj
a noci se houpou
v nich mnozí svou beznaděj koupou
zatím co jiní
živí se svou touhou
na splnění skoupou
až je mi z toho zle
a k ránu zima
tak holt život jde
a někdy je príma
podle toho
jak dny kolísaj
Byla to zlá doba.S Malinou jsme to táhli po hospodách odkud nás často vyhazovali a zkončili jsme na ulici mezi sockama a špínou ulice.Nikterak však tyto lidi neodsuzuji.Jsou ztracení a mnozí z nich také hledají Boha jako já a je jim potřeba pomáhat.
Den co den jsme posedávali před obchoďákem na křižovatce Anděl a pili krabicový víno s pankáčema,ukrajincema a lidma,který byli pořád jednou nohou v kriminále.Zapoměl jsem na všechny filozofie,beatníky a underground a byl opravdu na dně.Z tý doby si pamatuji Rudu-pankáče,kterej žebral na Andělu peníze,šílenýho Honzíka a Jirku Š. alias Šumíka, který byl kdysi členem naší školní partčky.Já jsem se tenkrát potácel s Malinou po křižovatce Anděl a somroval peníze na krabicový víno a cigára .
Přes den jsem chodil do práce,kde celkem o nic nešlo,ale i tam jsem už začínal mít problémy.Chodil jsem tam často s kocovinou nebo ještě nalitej a šéfová se na mě dívala zkrz prsty.Ostatně nebylo se čemu divit.
Připadal jsem si jako na kolotoči.Na Ďábelském šíleném kolotoči...
ĎÁBLůV KOLOTOČ
Z malovanýho hrnečku popíjel červený. Bylo jako krev, kterou tolikrát zesiloval zakázanejma látkama a hnal to rychleji a rychleji a někdy zpomaloval.
Ale co to červený? Není to taky zakázaná látka?
Možná jo, ale jemu to bylo jedno.
Myslel na lidi, kterejm věřil, znal je a pak zjistil, že jsou to pěkný svině.
Ne zrovna na něj, ale co když jo. . .
Přímej důkaz chyběl, ale možnosti tu jsou.
Byl vlastně sám jen s tím obsahem malovanýho hrnečku nebo půlitru.
Sledoval lidi, jak se měnili. Nebo to byl on?
Venku zima a v něm jakbysmet. Jen to víno jej pomíjivě hřálo.
Nechtěl už ani psát. Nechtěl už ani milovat, ani pít, ani být střízlivej. Nechtěl umřít, ale ani žít.
Nechtěl ani to, že nechtěl a tak se znova napil a zapálil si cigáro.
Nikdy neměl rád kolotoče.
Bylo mu z toho špatně.
A tenhle kolotoč se točil sakramentsky rychle a dlouho.
Už skoro 10 let.
Dá se vyskočit za jízdy. Jenže to si člověk rozbije hlavu.
Snad zastavit. . .
Jenže kde je ten knoflík, kterej zmáčknout.
Možná je někde na dně duše, nebo snad až za ní, v jiným světě. . .
Ta neovladatelnost jej vždy lákala i děsila zároveň.
A tak kouřil a ty kruhový myšlenky cpal do paměti kompjůtru, když ta jeho byla odepsaná. Ty kruhy a kola byly šílený...
Další kola se rozjíždějí
každou vteřinou
Hlídám si svý sny
KOLA
a láskou chci proplout
až na druhou stranu
za hranice vnitřního ticha
až za prázdnotu chvil
ve kterých tuším
že jsem zas takový
jako jsem
vždy byl
a abych něco nerozbil
v tyto chvíle
myslím na to
ledabyle
a další kola se rozjíždějí
v barvách světlých
tmavých
připomínají věčnej hřích
a ráno je opět šedý
už ani nevím kolikátej den je takovej
a tak klidně
a zcela neúprosně
další kola se rozjíždějí
a ulice je napěchovaná
k prasknutí
Samozřejmě, že v tý šílený rychlosti zahlédl i barevný zajímavý zážitky, záblesky věčnosti a tak vůbec.
Ale taky mlhu v níž nerozeznával nic.
Jen obrysy a noci byly dlouhý a rána prázdný, jako ty spousty sklenic, či jako lžíce, ze který nasaje dobrej matroš a vpustí toho ďábla dovnitř.
Výsledek je nastejno. . .
A tak s tím zůstal sám a nevěřil v nic, ba ani v to, že nevěří.
Nechal se dál unášet tím kolotočem krásy i děsu, ve vlnách nočních běsů, byl, nebyl, snil a pil. Nebo cokoliv jinýho.
Byl to jen chtíč, ani nevěděl po čem.
Byla tu taky láska. Klamná iluze, prázdná přátelství u plných lžic a sklenic.
Bylo mu z toho nanic.
Chodil tedy i do práce. Někdy ne, ukecal to, s pomocí Boží, poulil oči, zpíval si a četl.
Dvanáct hodin něják uběhlo a opět kolotoč. Vlastně i to bylo jeho součástí.
Nebylo mu to zrovna ke cti, ubližoval tou divoku jízdou, jenže kurva, kde je ten knoflík. .
Nevěděl, či zapoměl a nebo nechtěl vědět.
Žena, kterou tak bláhově miloval, se vezla na podobným kolotoči, byla to zběsilejší jízda. Až lítaly okolo třísky bolesti a zmaru.
Problém byl v tom, že každý z nich se točil na svým vlastním kolotoči, míjeli se, jen v útržcích se setkávali. Buď v jasných světlech poblouznění, nebo v mlze. . .
Občas nabýval dojmu, že se vezou stejně. I tak to cítil u člověka, kterej často s ním vysával lžíce a nasával do žil. Tak on žil a
plul na temnejch vlnách.
Společně pak proplouvali mlhou, ale přes ní právě neviděl, jaká je vlastně realita.
Vyléčil se teď z těchto klamných vizí, jenže co mu to je platný, když visí ve vzduchoprázdnu.
Další lidi byli šílený.
Všichni a všechno se točí na hranicích šílenství ve světě bolesti z rychlosti finančních transakcí, světel, prázdnejch slov a plnejch výkladů sjůprmarketů.
Jaksi jsme se v tom všichni ztratili.
Ve světě, sami v sobě, v době, která se dá nazvat i bezčasí.
A k tomu zní šílená hudba, rychlej rock, či nějáký tuc tuc, tunely, nekonečný silnice a tak.
Riskování z marnosti?
Marnost z riskování?
Možná obé, možná i to byl jen klam. Tiché našeptávání ďábla, kterej má tisíce podob a lační po našich duších.
Naše vyprahlost jej živí.
A že tedy pořádně krmíme. Vždyť už musí být přecpanej. A tak má čím dál větší sílu roztáčet s námi ty kolotoče, malá soukromá pekla.
Napil se tedy, ještě jednu si zapálil, byla poslední, ráno koupí, pojede tramvají, dvanáct hodin mezi tunami knih, kráčet bude mezi regály, občas něco přečte, zapomene, na chvíli, možná se sejde s někým, kdo taky sedí na ďáblově kolotoči, svět se zase otočí a tak pořád znova a znova. . .
Až do zešílení, vysátí, převrácení sebe sama, pokoření, odpuštění sama sobě a znovuobjevení slunce. . .
Prohlédnutí zkrze mlhy a tmu.
Ovšem tu svíci jsem si sfouknul sám a po tmě se zápalka naděje těžko hledá.
Zbývá jen tápat po studený podlaze duše a jednou snad. . .
Ale práce mě bavila.Byl jsem celý den mezi knihami,měl jsem čas číst a peníze nebyly špatný.Měl jsem tam i kamaráda Aleše se kterým jsem občas zašel na pivko po práci.Můj život se tenkrát skládal jen s času,kterej jsem ztrávil v práci a času,kdy jsem se motal vožralej po ulicících s Malinou a bezdomovcema.Samozřejmě vznikaly i doma problémy jelikož jsem se často s mámou hádal a byl na ní zlej.Hodně se mnou tenkrát zkusila.jenže já si dál žil ve svým světě.
Byl to klam a iluze.
V práci mezi knihami jsem vydržel asi rok a půl než mě decentně vyrazili.Seznámil jsem se tehdy s jistou Hankou,která byla u mě ve skladu na brigádě a jak jsme se mezi regály knih bavili,tak slovo dalo slovo a nabídla mi cestu do Anglie.Vyrazil jsem ještě s její kamarádkou někdy na jaře roku 2002.
Pokračování zde : www.story33.estranky.cz/clanky/ctete-dal/obycejny-pribeh-8
