OBYČEJNÝ PŘÍBĚH 4
Terezínské intermezzo
Vracel jsem se do severních Čech do míst,kde jsem před rokem a půl prožíval svojí lásku s Irenou.V únoru jsem nastupoval v Terezíně do Ústavu sociální péče jako vychovatel a sociální pracovník ...V jednom malým městě na severu s krutou minulostí obehnaném koldokola barokními hradbami z červených cihel prožíval také takový studený podzim. Tenkrát byl ovšem listopad a byl o sedm let mladší. Bydlel v maličkým pokojíku ve dvoře, vedle měl ještě jeden pokoj a sprchovej kout. Výhled do dvora a na komíny na protější střeše. Stísněná atmosféra zanechaná po tisících zničených osudech lidí se žlutou hvězdou na kabátech byla tenkrát cítit všude kolem. I přesto tam rád žil. Dělal tenkrát ve velikým domě na náměstí plným lidí, kteří už viděli konec svýho tunelu, byli na hranici či za hranicí reality a svých barevných dnů. Kráčeli už jen po svých cestách ke kterým měli jen oni mapu a často v ní už ani nedokázali číst. Poslední stanice a po dvoře toho velkýho baráku ráno přelétavali havrani. Skoro rok mluvil s těmi lidmi a občas i s havrany a někdy už nemohl rozeznat kdo je kdo.... Ten domov důchodců na terezínském náměstí jsem znal,jelikož v době kdy jsem bydlel v Litoměřicích jsem tam chodil v rámci školy na praxi společně s Irenou.To byl asi taky jedinej důvod proč mě tam vzali,jelikož jsem tehdy ve dvaceti neměl ani maturitu,jen tři nedokončený školy. Od ústavu jsem také dostal byt,tedy spíše kutloch v přízemním baráčku ve dvoře jednoho bloku.Měl jsem k dispozici dvě místnosti,ale žil jsem jen v jedný, kde byl stůl,židle a postel.Hleděl jsem do dvora domu a takto jsem tam žil až do srpna toho roku.Začal jsem tedy poprvý v životě delší dobu pracovat.ÚSP Terezín byl plný důchodců,ale i mladších lidí s různým stupněm mentálního či fyzického postižení od lehčí demence až po různá stádia schizofrenie.Dostal jsem k dispozici klubovnu,kde jsem povětšinu dne seděl a hrál s dědečkama dámu či člověče nezlob se.Zvykl jsem si tam a pár lidí mi tam i přirostlo k srdci.Cigán Kája na vozíčku,který se pořád jen smál a říkal,že je to dobrý,pan Berka,který krásně maloval a měl těžkou schízu a nebo třeba pan Zrzavecký,který hrál výborně dámu. Tak jsem si tam s nima v poklidu žil,občas zašel po práci na pivko do hospody k Hojtašům s Irenou,neboť ta tam tehdy také dělala.Dohromady jsme se však už nedali.Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky a tohoto hesla se držím dodnes.Někdy jsem o víkendu nejel do Prahy a pak to prbíhalo asi takhle: TEREZÍNSKÁ MOMENTKA Když jsem ráno vstal bylo šedivo nemohl jsem rozlepit oči ubalil jsem si cigáro a pustil si Nicka Cavea avšak přišel hlad Vyhrabal jsem se ze svýho zatuchlýho pokoje plnýho bordelu a prázdnejch flašek koupil si v obchodu na rohu rohlíky a kyselý rybičky doma jsem si pustil starý blues otevřel pivo a nasnídal se pak jsem si zase ubalil cigáro a byl rád že se můžu celej den jen tak válet a nemusím do práce
Taky jsem měl v Litoměřicích pár známých, jelikož to nebylo tak dlouho, co jsem odtamtud vypadl. S Bárou, Tondou či Džakysem jsem chodil do starého dobrého Dynama v Litoměřicích a taky do klubu v Žalhosticích, kde jsem tenkrát přišel na chuť house a rave party a dával si opět sem tam pervitin. Ale jen jsem šňupal. Začala mě bavit house music a techno, které tehdy v Čechách začínalo a byl to jistý druh undergroundu, zatímco dnes je to komerční záležitost. O víkendech jsem z Terezína jezdíval občas do Prahy na housepárty,který tenkrát bývaly v Alfě na Václaváku či v KD Ládví. Tento hudební styl tehdy zažíval rozkvět a byl nerozlučně spjat s drogami, což je dodnes. Tenkrát to byl perník a také halucinogeny, hlavně tripy. Na tyto akce jsem chodíval s lidma se staré party z Hlubáku,tedy s Kačenkou,Alešem,Viktorem a taky Patrikem známým to z dětské psychiatrie v Motole. Takže víkendy jsem takto pařil v Praze a přes týden dělal v Terezíně. Jaro bylo fajn a pak nastalo léto a já už trochu přestával rozlišovat mezi realitou a fikcí, protože když se člověk pohybuje jen zfetovaný na houseparty nebo zmatený mezi schizofrenními důchodci, tak přestává vnímat realitu. A já si to tenkrát začínal uvědomovat. Taky mi došlo, že je mi dvacet a nemám ani maturitu. Někteří mí vrstevníci už nastupovali na vysoké školy a já přišel na to, že mi pomalu začíná ujíždět vlak. A nechal jsem si jej ujíždět ještě dost dlouho. Rozhodl jsem se tedy, že si dodělám maturitu a začal jsem s pomocí mámy hledat vhodnou školu, kde bych mohl navázat na něco z toho, co jsem nedostudoval. Nakonec jsem musel nastoupit od prváka do Prahy na Veřejnosprávní školu na Smíchově. V srpnu jsem se tedy rozloučil s Terezínem a toto moje samotářský období zanechalo ve mně trochu nostalgie. Snad to bylo i věčnou přítomností osudů terezínských židů. To utrpení tam bylo vepsáno do každého kamene a provázelo mě to tam celý můj pobyt. Vše bylo takové sešlé a zoufale ztracené… Připadal jsem si asi nějak takhle: SNY Okázalá neokázalost pustých dní pustila mi žilou Člověk tolikrát sní a pak nashledanou sny Když další dny příjdou zbude jen zlost Čí je to vinou? Tak dost! v rukách držím
jen ohlodanou
kost a masité touhy v moři zapomnění plavou
Pokračování zde : www.story33.estranky.cz/clanky/ctete-dal/obycejny-pribeh-5
