Jdi na obsah Jdi na menu
 


OBYČEJNÝ PŘÍBĚH 3

28. 2. 2010

Summer of love 96

Obrazek

 

Tehdy začalo léto roku 1996, to léto bylo pro mě takovým malým Woodstockem, Summer of Love.Byl jsem rozjetej a vše fungovalo.Alespoň jsem tomu věřil.

To léto bylo nekonečně dlouhý a divoký a tehdy jsem byl asi ještě relativně v pohodě,pak už nebylo cesty zpět.

Tenkrát na pražskou Kampu chodilo spousta lidiček.Od různých prapodivných figurek lidí,kteří hráli večer co večer na Karlově mostě na bonga a píšťalku,aby bylo na pivo,přes různý punkery,studenty a studentky uměleckých škol všeho druhu,hudebníky,básníky,podvodníky až po alternativní cestovatele z celé Evropy i zámoří.Kampa tehdy žila,byl to osobitej svět a kdo tehdy zažil,tak ví,že propadnout kouzlu tohoto panoptika nebyl žádný problém zvláště pak,když byl člověk permanentně pod vlivem nějáké omamující látky.Tvořili se tam různý partičky a diskuzní kroužky,lidi mezi nima cirkulovali a hrálo se na kytary a africký bonga. I já jsem tehdy začal hrát a dá se říci, že jsem se to i částečně naučil. Asi jediná dobrá věc,která z té doby zůstala.I když dnes se ke hraní dostanu opravdu jen vyjímečně.

Skupinek různých lidí na Kampě to léto den co den vysedávalo spousta a v jedný jsem byl i já. Jádrem byl Endy,který mě naučil hrát na bonga a jiný perkusní nástroje a Smeták,tehdy můj dobrej kámoš.Oba byli smíchovský kluci a měli jsme taky společný známý z Hlubáku.Pak tam chodil ode mě ze školy Honza S.,Dominik A. a sem tam Tomáš P.,dále Litina a Martin Chemik,kteří patřili mezi pražskou narkomanskou elitu,Honza a Eva P.-s Honzou jsem později krátce navštěvoval jednu střední školu a s Evou chvíli chodil,Fašoun - vůdčí osobnost pražskejch punkerů,ale znal lidi i z neonacistický subkultury a pak různý studentky z gymplů a uměleckejch škol a patřil k nám třeba i Steeve,což byl amík usazenej v Praze,který nás zásoboval dobrou trávou a nebo Juan,kterej byl odněkud z Portorika.

Byli jsme pestrý společenství lidí z různých vrstev,kultur a národů. Bylo to svobodný a divoký, něco ta doba měla do sebe. Nikdy potom už se na Kampě taková pestrá společnost nesešla, rok od roku to opadávalo.Alternativci přestali do Prahy jezdit,nebo se usadili,studenti dostudovali a založili rodiny a noví nepřišli a punkáče pozavírali,či se rozprchli do světa.

Nakonec na Kampu chodili jednu dobu jen socky a ty pak vystřídali bohatí mladí němci,kteří si házeli na Kampě frisbíčky a chlastali pivo z plechu. Ten duchovní náboj se ztratil a já i přes všechno špatný,co mě v životě dál potkalo,jsem vděčen Bohu,že jsem to léto 96 na Kampě mohl prožít. Bylo to neopakovatelný,byl jsem svědkem malého duchovního boomu,který ztroskotal na nezřízeném užívání drog,na tom,že spousta lidí včetně mě to neukočírovalo a propadli jsme se kamsi dolů.Ostatně přesně takovým způsobem skončilo celé hnuté hippies v 60.letech.My jsme byli takovým jeho malým klonem.Z té eforicko mysticko drogové doby pochází třeba tento textík:

 

 

NOC PŘÍSLIBů

 

Noc přilehla Prahu

i mou duši

 

Jsme na prahu

 

Čeho ?

Kdo to tuší ?

Obrazek

 

 

Užíval jsem si tedy to léto ze všech sil,které na podzim došly. Taky jsem tehdy potkal Martinu D.,druhou mojí osudovou ženu,která byla magická,sdílela tu euforii doby,byla inteligentní,něžná a osobitá.Jí bylo 15,mě 19 let když jsme se na Kampě poznali a byl z toho vztah,který trval tři roky,což byl také do dnešní doby můj nejdelší vztah.Láska to byla silná a divoká a diametrálně odlišná od vztahu s Irenou. Vztah s Irenou byl proti vztahu s Martinou plochý a povrchní.Tady byla vášeň a hloubka citu,něha a sdílený tajemství.Když jsem potkal Martinu,tak jsem denně hulil a občas si dal i pervitin,ale to ze začátku na Kampě moc nefrčelo.Tomáš P. mě přivedl k heroinu,ale ten jsme si dávali spolu u něj doma.Na Kampě to většina lidí neměla ráda, i když právě ti,co heroin veřejně odsuzovali,tak tajně brali.Martina tenkrát dost pila,takže to bylo opravdu divoké.Mimo Kampy,která byla centrem veškerého dění,jsem taky začal chodit do hospody jménem Paluba,kde se scházela zase trochu jiná sorta lidí,i když se to prolínalo.Pár lidí z Paluby sem tam zašlo na Kampu,jako třeba Lukáš K. a pár nás Kampovejch lidiček zašlo sem tam na Palubu.Hlavně já,Martina a Lucka- její kamarádka.Na Palubě se scházela typická hospodská stolní společnost.Pilo se,hrály na kytary čundrácký vodrhovačky a vymýšlely různý hry a blbosti.Vedli jsme si tenkrát Palubní denník,který vzal za své při povodních v Praze,neboť Paluba tenkrát byla pod vodou.Vůdčí osobností byl Radek,takový hospodský recesista a scházelo se nás tam,většinou v úterý, tak kolem dvaceti lidí.Tak se hlavně pilo.Zahulilo se výjmečně a tvrdý drogy tam byly tabu.

Vznášel jsem se tehdy v permanentní euforii,ale to mělo brzo zkončit.

 

 

 

Cesta tmou

 

Na podzim roku 1996 jsem přestal zvládat nadměrnou zběsilou konzumaci pervitinu a začínal trpět paranoiou,což je prokletím mý duše a ty stavy se neustále zhoršovaly a moje psychika je tím poznamenána dodnes.Kdo zažil,ví co je to za utrpení,kdo ne,tomu to nepřeji poznat.Začínal jsem pozorovat, že se lidi ke mě chovaj divně, pomlouvaj mě a pak už mě začalo sledovat protidrogový oddělení,skinheadi a ruská mafie.Měli svý lidi všude a trpěl jsem jak zvíře.Ty stavy se vracely dlouho a jejich ozvěny citím dodnes.Toto považuji za nejhorší daň,kterou jsem musel užívání drog zaplatit.Poznat ty stavy tenkrát a vědět,co to dokáže s člověkem udělat,jak jej to dokáže zdeptat a zničit tak,že se bojí chodit po ulici a má fobii z dopravních prostředků a z lidí a v hlavě jej neustále komandujou hlasy,které mu dávají různý příkazy a zákazy a ovládají jeho mysl,tak bych toho všeho nechal zavčasu. Tenkrát byla ještě šance.

Máma se vše dozvěděla,jelikož našla u mě jehly a nádobíčko a otec se do toho opět vložil. Rozhodlo se,že pobyt v Praze mi nesvědčí a potřebuji změnu prostředí,abych byl mimo dosah drog a lidí a míst s tím vším svinstvem spojených. Tak jsem tenkrát jel do Krnova,kde teď po deseti letech opět žiju a píšu tyto řádky.Tenkrát jsem chvíli bydlel u tety a pak přijel otec a oznámil mi,že mi sehnal práci. Někdy v říjnu jsem odjížděl z Krnova do Orlických Hor do malé zapadlé vísky u polských hranic.Jmenovala se Orlické Záhoří a nebyla tam ani hospoda,ani obchod ,jen kravín,kde sídlila jistá ekologická nadace pro kterou jsem měl pracovat.Tak jsem se podruhé v životě stěhoval z Prahy,ale nebylo to nadlouho.Bydlel jsem tenkrát v přízemí opuštěný prvorepublikový vily po sudetských Němcích a žil v jedný místnosti s přímotopem,starým rádiem a rozpadlou kachlovou pecí.Na záchod jsem chodil za barák do kadibudky a byla tenkrát na horách dost zima.Pracoval jsem po místních lesích a má práce spočívala v tom,že ráno mě šéf dovezl starou škodovkou kamsi doprostřed lesů,vyložil latě a palubky,hřebíky a kladivo a já až do večera v zimě a větru,opuštěn uprostřed lesů ztloukal dřevěné oplocení okolo lesní výsadby.

Obrazek

 

Dnes bych takovou práci možná i bral a vydržel,ale tenkrát s mojí psychikou a navíc vytržen z toho šílenýho městskýho kolotoče jsem to vydržel měsíc a kousek. Navíc jsem miloval Martinu a bál se,že jí ztratím.

Takže někdy v listopadu jsem přijel do Prahy a šel s Litinou a Martinou do kina na film Pinochio. Byla to nějáká pohádka a my jsme si dali pervitin a já to dost přehnal.Pak už si jen pamatuji jak mě pronásledovaly po zuby ozbrojený jednotky skinheadů a policie a cesta domů byla utrpením. Doplížil jsem se v tom stavu domů a musel na mě být příšerný pohled.Měl jsem dojem,že jsem zešílel,že je to můj konec a tak jsem si sám zavolal do Bohnic a nechal se odvézt.Diagnóza byla akutní toxická psychóza a skončil jsem na pavilónu 27.Bohnice byly pro mě krutou zkušeností se stavem české psychiatrie,která tehdy vypadala podobně jako v osmdesátých letech.

Na pokojích nás bylo asi deset,cpali do mě kvanta prášků a odmítali mi říci proč a na co to vlastně užívám.Byl jsem tam mezi všelijakými prapodivnými lidmi,kteří trpěli různými formami depresí,paranoií,manických stavů až po různá stadia a typy schizofrenie.Opravdu pestrá směska.Byl jsem tam zhruba měsíc. Pamatuji si na jistého kluka,který chtěl spáchat sebevraždu a chodili jsme spolu za bránu na pivo,když byly vycházky a na jistého Bertu,který propašoval na pavilón perník a dali jsme si.

Na návštěvu za mnou chodila jen máma a Martina.To mě tenkrát drželo nad hladinou,ale paranoii a depresí jsem se od té doby již zcela nezbavil. Tenkrát v Bohnicích jsem napsal tuhle věc:

 

ZBYTEČNÝ RÁNO

 

Ráno je šedý a beznadějný

jako postavy v šeru

a za oknem mříž

( prý každou další myšlenkou si přitížíš )

 

Nechci vstát

nechci další den

 

a do nemocničního pokoje

doléhají zvuky

budícího se města

( a kroky z chodby - někdo se šourá za svým údělem )

 

Jak rád bych dělal

cokoliv jinýho

než seděl tady na posteli

a říkal si

že mě to vysaje

poslední zbytky chuti

žít

( když se nezvednu - není kam jít )

 

Alespoň mi zbývá

to ranní cigárko

 

Kouřím před dveřmi baráku

a chtěl bych mít křídla

jako ti havrani

co nesou poselství zimy

 

Odejdu odtud jiný ?

 

Kouřím

a cítím v sobě

záchvěv mrazu

a jedno zbytečný ráno

žmoulám v prstech

 

 

Tuto věc jsem napsal jedno šedý ráno na kuřárně. Tenkrát se opět odněkud zjevil otec,jak bylo jeho zvykem a sehnal pro mě psychoterapeutický pobyt v Kroměříži u prim. Kratochvíla na pavilónu číslo 18.Takže přímo z Bohnic jsem jel na začátku prosince do dalšího blázince.

Bohnice a Kroměříž byly jako černá a bílá co se týkalo přístupu k pacientům. Zatímco v Bohnicích vládl nezájem a cpali nás jen farmaky,tak v Kroměříži byl propracovaný systém psychoterapeutických sezení a skupinek,celý den byly různé programy a člověk neměl ani chvíli pro sebe.Zatímco v Bohnicích jsem se celej den válel v posteli na pokoji a coural na kuřárnu,tak tady jsem musel být neustále aktivní.

Ovšem mě tenkrát tento propracovaný systém byl proti mysli a po pár dnech mi otrnulo natolik,že jsem považoval svůj pobyt u prim. Kratochvíla za zbytečný.Navíc v Kroměříži bydlel můj bratranec Zdeněk se kterým jsem jezdíval k babičce na Moravu a teď chodil za mnou na návštěvy.Jednou jsme tedy šli na pivo a já tím vědomě porušil řád a léčbu mi po zhurba měsíci ukončili.

Do Orlického Záhoří jsem se už nevrátil a ani v Praze jsem nepobyl dlouho.

Hodně jsem psal a nad vodou mě tenkrát držel jen vztah s Martinou.Omezil jsem veškerý kamarády a býval celý dny jen s ní.Sem tam jsme večer zašli na Palubu.Miloval jsem ji a bylo to silný.Její láska mě držela nad hladinou v Bohnicích i uprostřed lesů Orlických hor.Martině jsem napsal toto vyznání:

 

JSI

 

Jsi mrazivá

jak podzimní vítr

když chceš

 

Jsi krásná

jak slunečnice

když jseš

 

A spoustu další milostné poezie.Třeba tuhle:

RÁNO BLAŽENÝ

 

Ranní probuzení

do Tvých pih

a tepla Tvý náruče

 

Voníš

a tvary do kterých

mě chytáš

všechny ty křivky a záhady

mnou klátí

když mě bortíš

 

Nekonečně trýznivá

je cesta

do Tvého klína

a prsy se vzpínají

proti mě

 

Ostrorůžové bradavky

zdraví mě

když otevřu ráno oči

 

A není dalších přání

vše vyslyšeno již

Tvé řasy Tě zamknou

když spíš

a další den klepe na víčka

 

 

Přímo jsem jí poezií a svojí láskou zahlcoval,což taky později vedlo k rozpadu tohoto vztahu.Leč tenkrát po neslavném návratu z Orlických hor a dvou blázinců jsem si Martiny a lásky moc neužil,neboť v únoru roku 1997,tedy přesně před 10 lety (tento text je psán na přelomu ledna a února 2007) jsem se potřetí stěhoval z Prahy.

  POKRAČOVÁNÍ ZDE:  /clanky/ctete-dal/obycejny-pribeh-4