OBYČEJNÝ PŘÍBĚH...

Záblesky světla

Na podzim roku 2006 jsem se odstěhoval z Bráníku a v polovině listopadu jsem odjížděl s pár nejnutnějšíma věcma do Krnova.Přesně před deseti lety na podzim 1996 v době kdy zkončilo slunečný léto na Kampě a já poznal co dokáže toxická psychóza jsem také odjížděl do Krnova.Tehdy jsem bydlel chvíli u tety a teď jsem měl k dispozici garsonku na ubytovně ve který předtím bydlela teta z Kroměříže,kam se zase vrátila.

Odjížděl jsem s nejasnou představou co budu dělat,ale s jasnou představou,že tentokrát už musím začít opravdu jinak a vzít ten život za správný konec.Krnov mě přivítal sychravým šedým podzimem a já se ocitl ve městě,kde jsem mimo tety a sestřenice nikoho neznal.Opět jinde a opět znova.Nastěhoval jsem se do garsonky v paneláku s výhledem na bílou tovární budovu textilky a stromy v parku,který k ubytovně náležel.

Ze začátku jsem byl plný elánu,jenže s postupujícím podzimem vzrůstaly mý deprese a navíc tu opět byla paranoia vyprovokovaná neznámým prostředím.Připadal jsem si cize a že sem nepatřím a stýskalo se mi po ruchu šílenýho velkoměsta,který jsem s takovou radostí opouštěl.Cítil jsem se tu jako vetřelec,který je neustále na očích a pozorován okolím.To v hlavním městě se dá schovat do jeho anonymity.Ta mi v Krnově chyběla.Tak jsem skoro nechodil ven.Celý den jsem koukal bezmyšlenkovitě na televizi a občas se stavil u tety na oběd.

MRAKY

Jsou tu dny podzimní

a já neklidný

čekám

co přinese severák

a havran

ten důstojný pták

mávne křídly

a

řekne

tak či tak

se

vše uklidní

a

přejde mrak

temných dní

Prošel jsem párkrát Krnov a okolí a padla na mě beznaděj,když jsem zjistil,že s prací to nebude tak jednoduchý,jak jsem si v Praze před odjezdem představoval.Všude mě odmítali,nebo slibovali a skutek utek.Nakonec jsem sehnal alespoň brigádu v jednom malým callcentru.Seděl jsem opět u počítače a mluvil s lidma na telefonu o telekomunikačních produktech.Připomělo mi to Karlín a léto bránický.Chodil jsem jen třikrát týdně na čtyři hodiny.Ale pořád tu byla nejistota.Když přišly prachy z pracáku,tak mě nenapadlo nic jinýho,než se ožrat a vydat se vlakem do města v podhůří Jeseníků,kam jsem jezdíval za babičkou.Jenže ta už je dávno mrtvá a zůstal jen strýc,který také svojí bezútěšnost života utápí v alkoholu.Přijel jsem tam a se strýcem jsem propil všechny prachy po hospodách.A když došly,tak jsem prodal cigánům mobil.Všude byla beznaděj a zmar a já měl pocit že už znova začít nedokážu.Že není jiné cesty,než cesty samoty a pití a nebo smrt.

CO ZBYLO

Tichý pití

v tichý noci

si tě chytí

do svý moci

Ovine tě

zapomněním

pohladí tě

roztoužením

Hlasitý dny

pak řvou

rozdrtí ti sny

který jdou

od samoty k bolesti

rveš se o svůj pád

jen samý tupý neřesti

a vůbec žádnej

řád

jen jak saze

padaj nesnáze

do kola života

a bytí

zbyla jen samota

a pití

Taky trocha nostalgie

nad tím

že stále se jen pije

a duše padá

uvadá

a zlá je

zatímco jdeš

pěšky s rakví

do urnovýho

háje

Před vánocemi jsem to chtěl zkončit úplně a po návratu od strýce mi opět propukla psychózka.Myslel jsem si,že jsem už zešílel úplně a totálně a začal se modlit k Bohu.Obrátil jsem se na Ježíše Krista a prosil jej,aby mě zbavil mého duševního utrpení.A Pán mě vyslyšel.Tehdy na Vánoce 2006 jsem poznal,že jediná cesta jak z toho všeho duchovního marasmu a prázdna ven je Víra.

Uvěřil jsem,že pouze Ježíš mě může spasit,neboť zemřel za naše hříchy a svěřil jsem svůj život do jeho rukou.

A hle,vše se v dobré začíná obracet.Zhruba na měsíc jsem přestal pít a i kouřit a Bůh mi přihrál práci.

Když jsem různě v beznaději obcházel Krnovský firmy,tak jsem se stavil i v místní Diakonii,kde mě také odmítli.Jenže v lednu mi přišel tajemný mejl,že pokud mám zájem o práci v sociální oblasti,tak ať se ozvu Charitnímu domu Salvátor,který sídlí na Cvilínském kopci.

Ozval jsem se a byl jsem přijat.Člověk,který mě odmítl v Diakonii byl totiž manželem ředitelky Salvátora a doporučil mě.

Ano,toto je Boží řízení mého života.

V únoru jsem nastoupil do nové práce a po na den přesně deseti letech jsem se vrátil k práci v sociálních službách,kterou jsem tehdy v únoru 1997 nastupoval do ÚSP Terezín.

Měl jsem pocit,že se konečně uzavřel kruh ve kterým jsem se těch deset let,které mezitím byly,motal.Nastoupil jsem opět mezi lidi,kteří žijí na hranici,či spíše už za ní a mají svůj svět.Před deseti lety jsem jej tak zcela nechápal,neboť i já jsem byl za hranicí reality díky drogám.

Pořád sice balancuji,ale teprve teď chápu více jejich svět a že téhle práci se člověk musí plně odevzdat a brát jí jako poslání,jako splnění přikázání o pomoci bližnímu.

NÁVRATY DO NOVÉHO

Je posledního ledna a zítra nastupuju do práce.Mám depresi tak na skok z okna,jelikož dlužím kam se podívám a nemám peníze.Budu muset ukecat nájem,nemám ani vindru a mám hlad.Zase jsem se napil,což je průser,jelikož jsem utratil všechny peníze.Žiju bídně a prosím Boha o pomoc!

Mám strach z boducnosti,bojím se,že nedokážu jít po správný cestě.Kam mám utíkat,co mám udělat?Pane dej mi znamení,dej mi dostatek vůle a síly žít jinak,dej mi naději a šanci,dej ať nedopadnu špatně ať se konečně můj život v dobré obrátí a prosvětlí.Prosím tě Pane ať zvládám novou práci,ať neudělám nějáký průser, ať rozumím lidem a ať jsem v té práci spokojen,prosím tě pane o lásku a návrat k Tobě.Prosím tě pane o naplnění všech předsevzetí,který jsem si dal,ať jsem svobodný bez jakékoli závisloti.Pane zbav mě tohoto utrpení a beznaděje a ať pocítím Tvojí přítomnost a najdu ve svém ubohém životě štěstí a lásku.AMEN!

Prosím také za mámu,ať je zdravá a psychicky v pohodě,ať vše dopadne dobře!

Pán vede mojí cestu a musím být pevný ve víře.

*****

Ve třičtvrtě na pět zazvonil budík a bylo tu únorový ráno ve městě na kraji okraje Moravský země.Pustil si radiožurnál,uvařil čaj a chystal se do práce.Opět dělá práci,kterou již dělal před deseti lety v jiným městě na severu týhle země,ale je tu rozdíl.Možná těch deseti let a taky životního postoje,který se za tu dobu dost změnil.Dnes už nechce brát vše bez skrupulí co se mu namane a nehraje si na někoho kým není. Jde životem s pokorou vůči Bohu a je vděčen za každý den,který proběhne v klidu a bez problémů.Člověk totiž musí ustoupit z plánů,který by chtěl a brát s pokorou to,co je.

Mám kde bydlet,za co jíst,můžu se dívat na televizi a poslouchat muziku a v práci mě to baví.Jsem tam teprve týden a sleduji atmosféru místa a ranních cest do práce a hlavně lidi.

Vše má konečně nějáký řád.Život nabývá jasnějších kontur v šedi bolesti minulosti.Snaží se o Nový život,ale není to lehký.Pořád jej omezují staré šablony myšlení a konání.

Jenže vše má nějáký smysl,který je člověku utajen.To ví jen Bůh.A není radno nahlížet do jeho plánů,neboť člověk toho není hoden.

Chodím tedy opět dělat mezi lidi,kteří mají svůj svět,který mohu jen okrajově pochopit.Ti lidé žijí v jiných sférách i když dnes mohu říci,že jsem do nich nahlédl zkrze své vlastní utrpení.

Ráno tedy vstanu a jdu cestou podle domečků se zahrádkami a sníh mi křupe pod botou.

Srovnávám s lidmi a pocity,který jsem měl před deseti lety v ÚSP v Terezíně a zde.Tehdy jsem nebyl zcela zralej pro tuto práci,ale přeci mi to něco dalo.Něco, co teď se vynořuje ze vzpomínek a rezonuje.Pozoruji chování lidí a představuji si,jak bych se asi cejtil a choval na jejich místě.

Zajímavý je,že mě přitahují lidi,který jsou na tom skoro nejhůř a to jak po psychický tak po fizický stránce.

Já totiž také pořád balancuji na hranici a někdy mám pochybnosti na který straně se vlastně nacházím.

Bůh pro mě něco chystá a bude to dobré.

Možná se někam vracím a něco nového nalézám.

Každopádně oproti Terezínu je tu mnohem lepší kolektiv.Zkrátka Morava je Morava a já jsem taky o těch deset let straší a zkrze své zkušenosti po bludných cestách života jsem taky ostražitý a pozorný.

Hlavně když je odpolední setkání s Biblí se sestrou Klárou.Čte z evangelia a pan Sláma se někdy rozhovoří o teologických otázkách.

Diagnózy lidí se kterými se v práci setkávám jsou většinou paranoidní schizofrenie,různý poruchy osobnosti včetně demence a alzheimra a je to jinej svět.Jinej ale přesto mě důvěrně známej z mých podivných stavů duše,když jsem tušil obranu světa a sám cejtil,že visím na vlásku existence.

Na sesterně poslouchám příběhy z práce i obyčejnýho života.

S panem Terelou,který má alkoholickou demenci hraji dámu,ráno převlíknu a umeju pana Myslíka a pak mám chvilku času,kdy poslouchám řeči o dětech a třeba i o bigbítu a tak mi plyne den.Zahraju si člověče nezlob se a asistuji u rozdávání snídaní,obědů a večeří.Chtěl bych ale víc těm lidem dát než svojí přítomnost.

Je mi fajn a čert vem nějáký dluhy.Vždyť peníze jsou zase jen peníze.

Tady jde o duši a její pochopení.

Kdo ale pochopí mě?

Pán Bůh zkrze Ježíše Krista.Toť jediná je cesta.

Od Vánoc jsem pochopil,že jedině Bůh mi může pomoci a všechny mý tužby a tajemný družby s divnejma lidma jsou ztracený.

Myslel jsem si,že se pravověrným křesťanem stanu tehdy,když přestanu pít a kouřit,ale jde o přerod vlastního pohledu na svět a hlavně sebe sama.

Bojím se,že někdy se cejtím stejně vyděděn a připraven příjmout šílenství,který si jen sám svojí neznalostí Božího slova způsobuji.

Sestra Klára je sice pěkná žena,ale já ji neberu z toho hlediska,ale jako duchovní autoritu,která dokáže podat Boží slovo tak,že i já hříšný člověk ve svý samotě a zatracení vím,že mě čeká Boží láska.

Ztracen jsem byl dlouhou dobu a nejmíň tak dlouhá doba bude cestou k životu.

Tak tedy pomalu plyne únor a v práci jsem spokojenej.Pokecám si na sestreně o životě,je sranda,umeju ráno pana Myslíka a s Terelou hraju dámu.Zvolna uplyne den,večer zkouknu Simpsonovi a zprávy a nic mi nechybí.Občas vzpomenu velkoměstkýho klokotání života,ale taky se ozve a jemně hryzne do zátylku ta mrška paranoia.Ale to je mý prokletí-Pán mě v tyto chvíle ochraňuje.

Pomalu nabývám dojmu,že se mám dobře,že Pán mi dopřává vše, co je k životu třeba.Mám práci,která je fajn,jak po stránce pracovní doby,kolektivu i náplně.Mám kde bydlet,můžu se dívat na TV,poslouchat muziku a psát na kompu.Teď už chybí jen láska,nějáká ta žena,která naplní můj život a budu šťasten.Pane prosím,dopřej mi poznat lásku.AMEN!

Pozoruji jak v parku pod oknem pálí větve a dřevo ze stromů,které nedávno vyvrátila vychřice.Z ohniště stoupá dým a vše má zvláštní podzimně jarní náladu,ačkoliv je únor.Tento rok se šťastnou sedmičkou v letopočtu se vyvíjí zatím s pomocí Boží dobře a já začínám být spokojený.Není to stoprocentní,ale naštěstí se necejtim tak mizerně jako před vánocema.První tři měsíce tu v Krnově mám za sebou a dost se toho pomalu plýživě v mém životě změnilo.

Dnes jsem si udělal radost a to,že jsem si koupil černýho U.S. párkra.Po takovým jsem toužil už asi deset let.Nosí jej androši a Smeták a taky různý nezávislý umělci.Teď jej mám i já.Klasika je klasika.Stál mě 1200 Kč,ale jinak stojí asi tři litry a vydrží vše.Joj,androš.Poslouchám starý Olympiky a pláč kytar se rozléhá mým Krnovským bytem.Venku padla tma na periferii světa a já si udělal radost.Takovej opožděnej dárek k mým třicátinám.Jednou si řeknu,jo tohodle párkra jsem si koupil v Krnově,když mi bylo třicet a dělal jsem v Charitě....

To až půjdu někdy zase o dům dál ve svým životě.Zatim ale nic takovýho neplánuju,začínám si tu zvykat a začíná mi tu být i dobře.A jaký jsem měl stavy,když jsem před třemi měsíci přijel.Depka,bezvýchodnost,marnost.Pak jsem poznal Boha a je to tu.Nechci od života nic víc,než zrovna mám.

Přijela máti a vidím ji po dlouhý době.Ještě jsme nestačili pokecat vo životě,ale četli jsme si rukopis knihy novináře z Blesku a Spy.Psáno vtipně a s nadhledem nad bulvární novinařinou a světem celebrit,peněz,kontaktů a šílenství.

Já si tu žiju na kraji země v malým městě a ráno vo šesti chodím kolem tovární haly a rodinejch domků se zahrádkou a pak do kopce na Cvilín do Charitního domu mezi lidi,kteří jsou za hranicí reality a žijí v jiným světě,kterej tak trochu znám a dovedu pochopit.Jsou to většinou paranoidní schízaři a lidi s demencí.I já si tak mnohokrát v životě připadal.Kdo prožil,ví,kdo ne,tak tomu to nepřeji.

Hraju v práci dámu a člověče nezlob se a mluvim o životě.Večer v šest sejdu stejnou cestu opačným směrem,podívám se v TV na Simpsonovi a zprávy a třeba nějákej film.A nebo píšu,jako právě teď.

Je to fajn,ale přeci i přes všechny modlitby k Pánu někdy v sobě,když jdu po městě, cítím vnitřní úzkost,třes a mrchu paranoiu.

Je to pozůstatek mý minulosti,duchovní stigma ďáblovo,kterýho se těžko zbavuje i když má člověk víru.Tak dlouho jsem toho démona živil,že i když nechci občas mě ovládá.

V práci na noční jsem si četl chorobopisy a anamnézy a říkal si,jo ty pocity znám a je to krutý.

Myslím si,že v týhle práci je důležitý,když člověk něják vnitřně tuší alespoň okrajově o co jde,co se může odehrávat v jejich myslích.Nesmím se tím nechat pohltit,jako se mi stalo v Terezíně.Jenže tenkrát jsem byl o deset let mladší a se silně nevyváženou a rozkolísanou duší,kterou ovlivnilo vše co se jen o ní otřelo a brala to za své.

Neříkám,že teď jsem pevný,ale již se proti některým vlivům a atakům dokážu bránit.Tehdy ne.

Když jsem uvěřil v Pána,tak jsem úplně přestal chlastat a kouřit.Myslel jsem si,že to je víra,že tím se odevzdám Bohu.Nejde ale o to,jestli je člověk abstinent či se občas napije a výjmečně se zrube jak carský důstojník.Tady jde o přístup k životu,který jsem dříve míval silně negativní a sebedestruktivní a podle toho pak taky vypadaly stavy pod vlivem.Když má člověk víru a je na tom psychicky dobře a pozitivně,jako já jsem teď,tak proč se občas nenapít.

Opravdu nejde o to zda-li pít či nepít,ani o to být či nebýt

,ale jak být a jak prožívat momentální přítomnost a její realitu.Toto poznání mi dala víra.

Vím,že mě Bůh miluje a vidím to i na událostech,které se od mého duchovního probuzení dějí.To je poznání smyslu žití a Božího úmyslu s člověkem,který je vždy dobrý.Když toto člověk pochopí a příjme to za své,tak se mu pak daří a není nic špatného na tom,když se člověk občas napije.

Když ale pije ve stavu duchovního prázdna a bolesti,tak vše špatné a marné jen prohlubuje.

To je ta záludnost závislosti.Závislosti na vlastní bolesti a touze zemřít.Zničit se a rozmnožovat svojí bolest každým dalším napitím,šlehnutím si,či nějákým sebedestruktivním činem.A že jich bylo...

Je psáno: "Ovoce - činy člověka,to je spolehlivý rozpoznávající znak." (Mat 7,20) A mé dosavaní ovoce bylo totálně shnilé.Sklidil jsem, co jsem zasel a byla to mizerná úroda kyselých hroznů.

Poznal jsem Boha a začal jsem čist Bibli.Několikrát v životě jsem se do této Knihy začetl,ale nikdy jsem neviděl tak jasně a nechápal tak čistě význam a poselství,které je v ní ukryto.Bůh mi otevřel oči a teprve teď se mohu podívat na svůj život zcela jasně a vynořují se mi všechny chyby a špatnosti a hříchy,kterých jsem se dopustil.

Proto taky tento příběh píšu,abych i ostatním ukázal,že i když si člověk často připadá,že je na dně a že už nemůže dál,tak je tu vždy naděje.Stačí otevřít Bohu srdce a naslouchat.V jedné písni se zpívá: Kdybych byl bohatý a všechno měl,nikdy bych Tě nehledal. A to je pravda.Já se na Boha obrátil,až když mi bylo nejhůř,když jsem cítil,že už je definitivní konec,že jsem prohrál a není již žádná možnost nápravy.Tento příběh je popisem cesty,která do tohoto bodu poznání vedla. Do bodu,kdy jsem pochopil,že: "Já jsem světlo světa,kdož mne následuje,nebude choditi v temnostech,ale bude míti světlo života." (J 8,12)

Tím světlem je Ježiš Kristus a bez něj člověk bloumá v temnostech alkoholu či drog a jak takové tápání slepého a plavba v bouři žití bez kormidla a palchet může vypadat a kam až to může zajít,tak to ukazuje můj příběh,který tímto v mých třiceti letech nekončí,ale vlastně teprve teď doopravdy začíná.

Pokračovní zde: www.story33.estranky.cz/clanky/ctete-dal/obycejny-pribeh-13