OBYČEJNÝ PŘÍBĚH...

ZÁZRAK

Padá soumrak

a rozsvěcí mou duši

kapky zimního deště

buší

do parapetu

okna

Není slov

ještě jsou i hluší

Světlo předchází tma

Já tuším

ten zázrak

že Bůh mě zná

už slyším slova vítězná

ze srdce odplul

mrak

Nemusím se sebe

bát

když Ježíš nový život

požehnal

a

srdce

své

jsem Mu

dal

16.03.2007

Zdlouhavá cesta opět k sobě a lásce..

Jenže temnota číhá i když se jí člověk snaží s pomocí Boží postavit…. V únoru 2007 jsem se zase rozjel. Práce v charitním domě mě bavila, ale potkal jsem zase lidi ze světa za zdí a ačkoliv jsem si myslel, že už jsem z nehoršího venku, tak jsem byl pořád uvnitř.Má slabost byla opět silnější než já. Potkal jsem se tehdy s partičkou cigánů a opět to rozjel v perníku. Deprese a paranoia narůstaly a nebyly to dobrý časy. Zase jsem dostal psychózy a zapoměl na Boha. Měl jsem odhodlání žít jinak,ale nebyl jsem dost silný. Nasekal jsem si dluhy, ze kterých se teprve teď pomalu dostávám. Na konci února 2007 jsem se vrátil do Prahy. Musel jsem utýct a chtěl i ze života jako mnohokrát předtím. Přijel jsem do Prahy, ztrašně se zkalil a spolikal nějáký prášky. Bylo mi to tenkrát jedno, chtěl jsem zkončit, nevěřil jsem si a i o Bohu pochyboval. Byl jsem sám se svou beznadějí…Máma byla tenkrát v Krnově, kde mě pořád hledala, hledali mě tenkrát i policajti. Já jsem týden ležel doma úplně mimo, třásl jsem se, nevěděl co se děje a tak moc chtěl umřít, že i death metalistům by to bylo líto..Dnes se to zlehčuje, ale tenkrát to bylo krutý. Po týdnu přijela máma a jel jsem opět do Bohnic,tentokrát jsem zkončil na pavilonu 26, což je podle mých bohatých zkušeností, jeden z nejhorších. Jedná se o uzavřený oddělení, který bylo plný schizofreniků a lidí z různými psychózami. Celý den člověk jen ležel, nebo chodil na schody na kuřánu dokuřovat vajgly po ostaních pacientech, neboť nebyly prachy. Ovšem to byla jen předzvěst, že tento rok budu v Bohnicích jak doma. Konec února a začátek března jsem ztrávil na pavilónu 26, poté jsem se chvíli motal a přežíval opět doma na Smíchově a v květnu jsem opět poctil svojí přítomností pavilon 27, kde jsem byl už v roce 1996, což byla moje první návštěva slovutného Bohnického ústavu. Na rozdíl od prvního pobytu, tentokrát tu byla fajna partia, jak říkají ostravaci. Chlodilo se opět na psychoterapie a na různý aktivity, za který dostával člověk razítka do blázinecké občanky. Seznámil jsem se tam s Hankou. Byla moc fajn, rozuměli jsme si, ale bylo jí pětačtyřicet a měla dvě děti, takže žádný vztah z toho nebyl, i když já tenkrát chtěl. Tenkrát byl zrovna v Bohnicích festival Mezi ploty a tam jsem na koncertě Plastiků potkal Aničku. Byla milá, inteligentní a dvacetiletá, takže samý plus. To by bylo fajn, měla však jedno mínus, který převýšilo ty malá bezvýznamná plus a to byla její závislost na perníku. A to už jsem nechtěl ponořit se do stejných vod. Párkrát jsme se viděli i po mým prouštění z Bohnic, ale nic z toho nebylo. Můj život byl prázdný, to co jsem si říkal v Krnově, kdy jsem poznal Boha, jsem najednou zapoměl, ztratil, pohřbil. Byl jsem jen sám se sebou, což je to nejhorší, co člověka může potkat.Léto jsem něják přežil, už si ani nepamatuji,co se dělo, jen asi to, že jsem byl furt v depresích a mimo, hádal se s mámou a nechtěl žít.Dopadlo to tak, že v srpnu jsem se opět vrátil do Bohnic, tentokrát na pavilon číslo 3. Bylo to psychoterapeutické oddělení a opět tam byla fajn parta lidí. Vlastně to byly takový lázně, rekreace. Po večerech jsme hráli karty, chodili na vycházky, zkrátka pohoda. Myslel jsem, že už budu v pohodě, ale realita byla opět tvrdá a jiná. V listopadu jsem se opět vrátil do péče psychiatrů, tentokrát na pavilon 31, kde jsem byl poprvý u Dr. Nešpora už v roce 2006. Pobyl jsem si tam zhruba 14 dní a teprve tam jsem se znova přiblížil k Bohu a našel naději. Život můj se tedy potácel jen mezi blázincem a bezčasím, který si dnes již ani nepamatuji. Poslouchal jsem tehdy na skupinách historky starejch i výkendovejch smažek a alkáčů a cítil jsem, že už to tak nejde, že někudy přeci musí vést cesta ven… Přes Boha či lásku, ale hlavně se furt nevracet do jámy lvové…Navíc mojí mámě se zhoršoval zdravotní stav a já nevěděl už kudy kam.

Rok se zlomil v pase a lednu 2008 jsem se snažil něják žít a konečně se uklidnit, vždyť už toho bylo sakra dost! Uvědomil jsem si, že za svůj dosavadní život jsem vystřídal 4 střední školy, 10 pobytů v blázinci a zhruba stejně zaměstnání a milostných vztahů. Vše jen díky mýmu dekadentnímu a nihilistickýmu přístupu k životu. Dost smutnej účet za 30 let života. Minimálně 35 selhání a krachů v různých oblastech života, citových,sociálních, duchovních či pracovních..Na začátku roku 2008 jsem se chvíli stal zaměstnacem pošty. Třídil jsem dopisy podle adres a ulic, v noci vykládal balíky a celkem mě to bavilo.Pošta je svět sám pro sebe. Dělal jsem na tři směny, nejraději jsem měl noční,kdy se udělala první várka pošty v deset, pak ve dvě a do rána byl víceméně klid. Nebo jsem třídil výdejky a předvolání. Od té doby znám adresy mnoha firem a organizací sídlících na Smíchově. Někdy jsem si četl pohlednice z různých koutů světa a koukal na známky. Byly i takový kuriozity, že nám příšel pohled se známkou Husáka za 60 hal. Někdy ze sedmdesátých let. A přece to pošta doručila. Nebyla to špatná práce, ale já byl furt neukotvenej ve svým životě.Byl jsem bez lásky.

Na poště jsem vydržel necelý tři měsíce a zase na mě padl splýn a všeho jsem nechal. Ve volným čase jsem chodil na internet do městský knihovny a dával si inzeráty na seznamovací servery všeho druhu. Taky ve mně zrála touha studovat vysokou školu, a jak jsem si řekl již v Krnově, přihlásil jsem se na Husitskou teologickou fakultu. Taky to bylo částečně kvůli mámě, která mermomocí chtěla, abych měl vejšku a furt mi to vyčítala..Tou dobou jsem si přes jistý server začal psát s Evičkou, která se mi stala osudovou ženou, to jsem však tenkrát nevěděl. Asi měsíc jsme si dopisovali po netu a 24. Dubna na svátek Jirky, mýho kamaráda a spolužáka, který je už na pravdě Boží, jsme se poprvý setkali v čajovně U měsíční kočky.

Seděli jsme naproti sobě u kulatýho stolečku a EVIČKA mluvila a občas se krásně usmála. Bylo to hezký a já si říkal potají, že by z toho mohlo třeba něco být a modlil jsem se za to k Bohu, kterýž vyslyšel má přání.Amen,děkuji Pane! Scházeli jsme se, chodili po Praze,zašli na Petřín, kde jsme se poprvý vzali za ruku a já si připadal, jako malej kluk, kterej se poprvý zamiloval. Začalo něco ,co konečně dalo mému životu smysl a cíl. A to je láska… Děkuji Bohu za. každý den, neboť teprve láska ženy, která je mi vším mě odvedla od propastí pekelných, kterých bylo za třicettři let dost a příliš…

Leč ze začátku jsem netušil, jaká láska z toho bude, doma to nebylo veselý a já byl opět bez práce. Na přelomu jara a léta jsem začal dělat na Smíchově v trafice. Taky už jsem kdysi takovou práci dělal v Bráníku. Tady byl větší frmol, bylo to na Andělu u metra, furt stát za kasou a dávat lidem cíga a příjmat sportku a sazku. Trafika v Bráníku byla malosvětská, jak z Hrabalovejch filmů, tady to bylo rychlý a odcizený…Kolektiv byl v pohodě, prachy bídný… Tehdy jsem už jezdil za Evičkou do Kladna, kde bydlela. Trávili jsme spolu volnej čas a láska rostla. Máma tomu ze začátku nevěřila, po zkušenostech z minulejch vztahů, ale nakonec byla ráda, že mám ženu,kterou miluji a já byl s Evou na Kladně stále častěji než na Smíchově, až jsme spolu začali bydlet. Bylo to rychlý a krásný a je to tak pořád díky Bohu! Začali jsme si budovat náš vlastní něžný a krásný svět a já teprve po třicítce začal chápat, co je to vlastně láska. A láska mě pokaždé překvapuje, je to vlastně vtělení lásky Boží do našeho světa.

Vratmě se však k přízemnímu normálnímu životu, tedy k práci. V trafice už to začlo bejt neúnosný co se týkalo peněz a tak jsem začal hledat něco na Kladně. S Evičkou jsme už bydleli, v létě se slunili na balkónku a chodili na výlety do přírody. Obešli jsme celý okolí Kladna, tak v okruhu 40 Km, spali pod širákem na Křivoklátě, zmokli v lesích a bylo nám fajn.

Konečně jsem pochopil,co je to láska a cítil, že s touto ženou bych chtěl mít dítě…

Zkončil jsem tedy v trafice a chvíli dělal v prodejně mobilů u nejdražšího operátora v ČR, ale pak mi bylo řečeno, že to byla jen brigáda a zkončil jsem. Taky jsem si chvíli vyzoušel práci ve fabrice na automobilový chladiče u pásu. Z jedný strany na mě mluvili slovensky, z druhý rusky a já jak robot montoval součástky. Na tři směny.FUJ! Už nikdy více.

Jenže blížil se podzim a i moje obligátní depréze, který jsem nezvládal ani v blázincích. Ruplo mi tehdy zase v kouli a doma na Kladně jsem Evičce sebral plazmovou televizi a šel jí prodat do bazaru s tím, že za utržený prachy se ožeru, nebo si koupím heroin a umřu. Zkrátka mi přezkočilo. Jel jsem vlakem načerno do Šumperka, kde jsem pak nezřízeně chlastal a chtěl to zkončit. Myslel jsem si, že už mě miláček nebudechtít… Ale Eva mi to vše odpustila a za to jsem jí do dneška vděčen. A hlavně Bohu! Amen!

Zhruba po týdnu bloudění po pustinách mý duše jsem se vrátil a naše láska mohla zase růst…

Byl podzim a já nastoupil na Husitskou teologickou fakultu. Šlo o dálkový studium. Občas to bylo fajn, ale po pár přednáškách jsem si uvědomil, že to není to pravý,co jsem chtěl a hlavně jsem byl línej se učit…Takže jsem zanechal studia a hledal zase práci.

Nemusím přeci znát nazpaměť všechny starozákonní proroky, abych věřil v Boha. Navíc tam byla hebrejština,řečtina a latina a to mi fakt už mozek nebral.

Ale hlavní je, že už jsem se situoval jiným směrem, než před tím.

Táhlo mi pomalu na Kristovy léta a já pochopil, co je láska…S Evičkou jsme prožívali krásný dny a hluboký noci plný lásky a něhy. A tak je to i dnes.

Na konci roku 2008 jsem sehnal opět práci mezi knihami. V knihkupectví v centru hlavního města, kousek od náměstí, kde padlo 27 hlav českých pánů a hejtmanů… Bylo to fajn, jenže na začátku roku devět přišla ekonomická krize i do našich luhů a hájů a mě bylo řečeno před koncem zkušební doby, že končím, že univerzita nemá lóve…

Takže love byla a lóve opět ne…

Evička mě však psychicky podržela a já to tentokrát zvládl a přehoupli jsme se společně do roku 2009.

Tento rok už konečně nebyl rokem blázinců a šílenství, samoty a prázdných vypitých sklenic a dutých hlav…

Díký mý lásce se vše pomalu začalo dařit a pták Fénix se zvedl z popela…

V knihkupectví jsem tedy zkončil a chvíli jsem dělal opět v call centru pro jednu telekomunikační společnost. Nebavilo mě to a modlil jsem se k Pánu, abych dělal zase u knih, což se mi v květnu 09 splnilo a já začal pracovat v knihkupectví Naše vojsko, kde jsem dodnes. Dělám zase mezi knihama a miluju ženu, která mi otevřela svět jiný, než byla minulá temnota bytí…

Jezdíme spolu na výlety, milujem se a je nám krásně… A tak to má být, neboť to je přání Boží… Prošli jsme tak životem a láskou k roku deset, kdy na má bedra sedla léta KRISTOVA a tak tu končím s tím obyčejně neobyčejným příběhem, který kdysi začal a pořád pokračuje pod Božím dohledem nade mnou a mou láskou. Amen!

24.1.2010

Jenže všechno není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá... V knihkupectví to šlo a i doma, ale občas jsem to přepýskl a zase mi ta mrcha depka seděla za krkem a hryzala mě do zátylku...Přestal jsem psát, jinak mi ale bylo fajn na duši.Milovali jsme se a čas dál plynul přes hory, doly a ůvratě bytí.... Někdy jsem si připadal sám, někdy jsem zabloudil a tak to šlo. V práci mě to občas nudilo. Ale láska mě držela nad vodou, říkal jsem si, že ty největší průsery mám už v životě za sebou a že to bude dobrý, že láska vše přemůže.. Jaro bylo fajn až do přelomu května a června, kdy už toho bylo na mě moc, mohl jsem jen ležet v posteli a vše bylo zase v háji....Nemohl jsem fungovat a tak jsem se nechal opět zavřít do blázince... Tentokrát do vojenský nemocnice, Evička mě tam protekčně protlačila... Bylo to o poznání jiný, než kdekoliv jinde, kde jsem doposud byl...Lékařským přístupem i prostředím... Pobyl jsem si tam asi tři týdny a byla to další zkušenost do života, najednou jsem svět viděl jinak než kdykoliv před tím, kdy jsem v podobných zařízenách byl... Tenkrát jsem byl sám, najednou má láska se pro mě obětovala a chodila každej den za mnou, šli jsme spolu na zahrádku, neboli ústavní výběh a měi v blázncích bývá a já si tenkrát řekl, že už je to fakt naposledy, bo mám podporu svý lásky, že konečně nejsem sám a že to byl poslední záchvěv minulosti a temnoty. Venku rozkvétalo jaro a já věděl, že celejch těch 33 let byla jen předehra k tomu co se děje nyní. Nebýt Evičky, která pochopila a odpustila všechny moje úlety způsobený mým minulým způsobem života, tak bych už tu asi dávno nebyl ,nebo seděl v kriminále...Bůh opatruj její duši... Na přelomu jara a léta roku 2010 jsem se tedy opět vrátil do práce, i když mě to tam občas sralo...Jezdil jsem ráno a odpoledne vlakem z práce a do práce, občas se stavil za mámou, když jsem měl polední pauzu a večery trávil s Evičkou u televize, nebo jsme se k sobě tulili. Občas jsem dal to nějáký pivko navíc, než k večeři, ale už to nebylo takový divoký jako ze začátků, když jsme si teprve budovali svůj svět, který najednou vyrostl před námi ve všá kráse maličkostí, jemných slov a doteků a pohlazení a slovíček, který existují jen v našem světě....Najednou jsem pochopil, že tentoktrát je to napořád, až do smrti...A za to Bohu děkuji a to říkám s pokorou, neboť jsem v kostele už dlouho nebyl....