OBYČEJNÝ PŘÍBĚH...

týkal jsem se tedy občas s Jiřinkou,dokonce prý se mnou čekala dítě,ale potratila hned v prvním měsíci.Nebylo divu,když žila jen o fernetu a práškách.

Byla to všechno zlá doba.Já už přestal vnímat realitu a pomalu jsem už byl za oponou.Cejtil jsem,že ztrácím opět pevnou půdu pod nohama a tak jsem v létě 2006 nastoupil znovu na léčení do Jemnice.Rok 1996 byl rokem lásky a svobody a rok 2006 byl rokem samoty a prázdnoty.

Tentokrát jsem v Jemnici vydržel pouze měsíc,jelikož tam byl divnej kolektiv a pár lidí mi tam nesedělo.

Vrátil jsem se do Prahy a tehdy jsem potkal Jolanu.Byla to šílená žena,která byla ještě víc mimo realitu než já,Jiřinka,Malina a Tomáš P. dohromady.Leč byla krásná a sex s ní divokej a plnej vášně.O lásku už mi ani nešlo,neboť má duše už jí nebyla schopna dát,když byla totálně prázdná a zničená.Taky jsem opět hledal v práci na internetových seznamkách různé ženy.Potkal tehdy Elišku,učitelku umění.Mohlo to být zajímavý,ale pak se něják ztratila a vše se zvrtlo.

PUNK JE JINDE

Punk je jinde, řekl si jednoho dne a všechno bylo fajn. Právě se vrátil z Moravy, v kapse dobrej kouř a v hlavě pár piv. No zkrátka pohoda jak má bejt. Jenže zítra do práce. Ale něčím se člověk musí živit, když musí a chce. Na Moravě bylo fajn, vypilo se mnoho piv a slivky, zavzpomínal na rodinu, na starý dobrý časy a právě proto punk je už jinde. . . . bo už není nic jako dřív, v řece už nejsou ty pravý kamínky, stromy na zahradě vykácený, v hlavě vymetený a v tývý politickej patovej stav. Z

rádia pařej Pink Floydi a probourávaj se skrz zeď, venku nad Braníkem se pomalu ztmívá, ale vedro neustává. . . Letošní způsob léta je obzvláště horký a prý ještě bude, jak mě postrašili ráno v novinách, které rozdávají mladý studentky u vchodu do metra. Každý ráno jezdím stejnou trasu už přes rok. Expres Braník-Karlín a zpět. . . A v mý hlavě je taky rychlodráha, léto jede na plný pecky, v Braníku je fajn, žiju si ve svým kutlochu, občas příjde popařit kolega Townman s Beruškou a Petrák má hned větší radost ze života a pak tejden uklízí bordel v těch svějch 14ti metrech čtverečních.

Tak Petrák ráno vstal, posbíral prázdný flashky a vyrazil do místního branickýho obchodu pro nový, plný. Slunce nastoupilo ranní příjemnou směnu a venku bylo ještě fajn. Doplnil tedy zásoby a nenapadlo ho po prvním ranním pifku nic lepšího, než že se oholil. Změna je život, řekl si a vypadal zas o něco mladší, než mu ve skutečnosti bylo. Připadal si jako svůj mladší brácha. Jenže punk je jinde a na krku pomalu třicet křížků, tak co, že?

Ptáci vedli ranní řeči, sem tam auto, zkrátka sobotní pohoda. A tak popíjel a z kazeťáku na nej řvali po ránu Blondie. Petrák si vzpomněl na Joliku, na ženu kterou pasoval na svojí sestru, protože jinak by se z toho zbláznil on i ona. Kdysi spolu pár dní prožívali intenzivní lásku, která přerostla v psychotický stavy z obou stran. Jolika je krásná, čistá a právě proto zraněná duše. Jako voda a oheň mu ten vztah připadal. Jenže nevěděl kdo je voda a kdo oheň v tomto vztahu. Tak se jednoho dne dohodli, že budou bratr a sestra. Žádnej sex, to škodí, ale tichý něžný přátelství. Pod hvězdami až na věčnost. Taky občas Jolika přišla k Petrákovi s krabicí zeleniny a vařila. Bylo to fajn, mluvili spolu o stavu světa, o apokalypse a někdo chtěl soudit Boha, někdo skákat, aby Země změnila svou orbitální dráhu a patovej politickej stav trval. Byl rok šest po zlomu století a v Bejrůtu se opět střílelo. Stejně jako před dvaceti lety. Dějiny se opakují a nikdo se z toho nepoučí. Amíci chtěj raketový základny a Petrák se toulal dál světem. Hledal ten punk, kterej je jinde. Ostatně o tom zpívá V. Z. V branickým kutlochu měl permanentně třicet stupňů, takže nejlíp se tu dařilo kaktusům. . .

Petrák tedy dál jedl chleba s hořčicí, když nebylo za co a ani do hospod už moc nechodil. Naposledy s Jolikou na svíčkovou, pár piv a hodně řečí. Jinak nic a tak ubíhalo léto bez punku, kterej se ztrácel někde v mlze za divokejch nocí, kdy se mu zdálo o hlubokých lesích. Ale přitom žil, či spíš přežíval a v práci si už zvykl na pozici privilegovaného outsidera. Mluvil stereotypní řeči s lidmi na telefonu a vedle něj u compu seděla nová brigádnice Marie. Mluvili spolu jen občas a Petrák se jí díval hladově do očí a do výstřihu. Bylo se na co koukat. . .

Možná by z toho mohlo něco bejt, ale Petrák po svejch zkušenostech se seznamováním po netu už byl bratr Nietscheho. Tolikrát se zklamal, že nevěřil. Ale co kdyby, že?Joliku taky kdysi miloval, ale bylo tak ostrý, že láska by je oba zahubila. . . To věděli tenkrát oba. . .

Zapálil si tedy asi již čtvrtý ranní cígo a napil se červenýho. Byl čerstvě oholen, jak to má rád po čase a z rádia bublala jazzová trubka s podkladem soulu. Nu pagóda!Navíc se ještě k tomu jmenuje šéf hisballahu Nasrallah. Já su taky nasranej a nestřílím kvůli tomu po lidech i když občas mám chuť.

Řekl si Petrák a dostal taky chuť. Na lásku a na pivo.

Tak mu tedy ubíhalo léto roku šest. V práci nefungovala klimoška, léto bylo demoverzí krematoria, jak četl někde na netový diskuzi. Taky dál brouzdal po seznamkách, ale spíš pro zábavu, než že by chtěl někoho ulovit ve virtuální síti. Ale co kdyby?. . .

Potkal však jednu ženu, která se vymykala z řady těch unylých nanynek, jak si je Petrák pracovně nazval, se kterými si chvíli psal mejlíky a pak se sešli v nějáký vinárně, vedli řeči typu kde pracuješ, co děláš a tak dál, bylo to rozpačitý a po druhým rande nebylo o čem. . . Tahle žena měla v sobě charisma, něhu i příslib tajemství. Liška se jmenovala a byla taky rezavá. Byli spolu u řeky na kraji okraje města, krmili kachny a koupali se. Voda byla jak kafe. Mluvili o cestách světem, o životě a lidech i věcech tajemných. Mluvili, ona se smála, Petrák se jí díval do očí a navíc se krásně smála. . .

Liška vytrhla Petráka z letošního stereotypu, ale tentokrát si nic od toho vztahu nesliboval, nehrotil, jak říkal kolega Towman, a nechal všemu volný průběh. To řekl rezavý Lištičce, když jí chytl za ruku kráčejíc po břehu řeky. Ona se usmála a řekla, že jí to uklidnilo, že nechce aby se na ní někdo vázal a bylo to fajn. Léto se pomalu přehouplo do druhý poloviny a tak si Petrák na oslavu této skutečnosti doma uklidil. Zatímco v celý Evropě panovaly tropy a Libanon s Izraelem si dál vyměňovaly střely s plochou dráhou letu. Patovej politickej stav už nudil a do vojenskýho újezda se sjížděli soundsystémy a lidi, aby se sjeli. Zkrátka léto, jak má být. Jenom ten punk chybí. Je už asi jinde. . . .

29. 7. 2006

Jola u mě chvíli bydlela a pořád mluvila o konspiračních teoriích CIA a chemickým útoku teroristů.Všechny ty akce měl na svědomí její bejvalej přítel Ládínek,který byl hlavou celosvětového spiknutí proti lidstvu a ženám obzvláště a měl prý bunkr přímo pod Pražským Hradem. Měla tu schízu pořádně rozjetou a já už byl v takovým stavu,že jsem jednoho letního dne přestal chodit do tý telekomunikační firmy v Karlíně a přemýšlel jsem jak se zprovodit ze světa.

Máma nebyla nadšená z toho,že jsem nechal práce,ale já si tehdy hned sehnal práci v branický trafice,kterou jsem měl kousek od baráku.Takže jsem ráno vstával a chodil prodávat cigára a noviny.

KTERAK SE PETRÁK TRAFIKANTEM STAL

Tak se tedy Petrák stal trafikantem v trochu ušmudlané, ale srdečné trafice. Šéf, kterého všichni oslovovali starosvětsky "Pan vedoucí" byl trochu podivín , ale sympatický. Spíš vypadal, že je věčně mimo, že si žije ve svým vlastním světě, kde jezdily parní lokomotivy, což byl jeho zájem. Pak tam byla jeho máma, která byla dobrosrdečná důchodkyně, která měla zdravý názor na všechny ty plátky typu Blesk a spol. Říkala tomu drbárny. A že toho vychází opravu dost. Pak tam byla ještě jedna ženská neurčitýho věku, která mi říkala neustále drby o lidech, který si právě koupili startky či případně placku vodečky. Ten má revma, tamta je trochu mešuge a támhleten neustále sází a nikdy nic nevyhrál.

Zná zákazníky, všechny obyvatele Bráník City, důchodce, opilce a podivíny všeho druhu.

A Petrák vše pozoroval, markoval na kase cíga, časopisy, pohlednice, kolu, pivko, kafe a tužkový baterky.

Všechno to bylo najednou takový starosvětský, jak z první republiky. Sledoval pana vedoucího, jak vystával ve dveřích krámu a vyhlížel zákazníky nebo bůví co.

Petrák se občas přeťukl na klávesnici kasy, tu tam i špatně vrátil a pozoroval mladý holky, který si přišli pro Bravíčko a čerstvý maminy s kočárem, kterejm při markování nenápadně čuměl do výstřihu a právě proto se možná přeťukával a nebo špatně vrátil.

Pozoroval tedy ten všechen cvrkot a spodní proudy v tý vesnici na kraji okraje velkoměsta. Žije tu už něco málo přes rok, ale celou dobu jezdil expresem Bráník-Karlín a zpět a doma vlastně jen spal a mimo pár týpků z hospody Pod kaštany a hospody, který říkal U socek, nikoho neznal.

Najednou si za pultem plným novin uvědomoval, že sem začíná patřit a vlastně se mu splnil sen, aby vypadl z Prahy na nějáký maloměsto, kde už párkrát žil kdesi na severu český kotliny. Genius loci je tu stejný. Maloměsto nebo vesnice. A přitom stačí ujít pár stovek metrů k řece, nastoupit do tramvaje a člověk se ztratí v anonymitě Big City pod ostrým dohledem Big Brothera. . . . . Ha, ha, Petrák byl po koncertě Suicidal Tentencies v jeho hlavě ještě před pár dny najednou děsně vtipnej.

A tak se jeho život začal ubírat zase jinou klikatou cestou, jako už ostatně tolikrát. Další cyklus začíná. Byl taky na pohovoru v jistý bance, ale po pár slovech manažéra si uvědomil, že by za mrzký peníz vlezl do stejnýho blbizmu kapitalismu z jakýho před pár dny vypadl. . . Tak to ne, řekl si, když poslouchal kecy a sledoval servilní naučený profesionální úsměv mladého úspěšného a perspektivního muže.

Ještě před rokem chtěl být jako on. Ale Petrákovi se slova proaktivní, motivovaný, ambiciózní a kolektivní zhnusovala čím dál víc, čím víc takové lidi poznával. A že jich bylo dost za jeho kariéru operátora CC u nadnárodní telekomunikační firmy. To je ta zářná budoucnost zlatýho prasete a molochu peněz.

Vyždímat z lidí co nejvíc, udělat z nich stroje a roboty.

Taky tak i mluvil. Naprogramován podle verifikačních skriptů na produkty a účastnil se meetingů a teambuldingu. To fakt ne. Poznal kapitalismus, jaký skutečně je. Dravost a ambicioznost a hraný kamarádství šéfový a až na pár vyjímek i kolegů, či spíše kolegyň. Povrchních dylinek oblečených, aby byly trendy a cool. . .

Takže mu bylo líp v tý malý trafice, kde mohl s lidma prohodit pár nomálních slov či občas i nějáký ten

vtípek. Reálný život za málo peněz či umělej svět za víc?

Jasná volba, řekl si a na Bráník City či spíš Village, padla tma.

Jo, jediný, co mu možná vadilo bylo to, že byl odříznut od světový informační webový dálnice. Ostatně to vlastně byla skoro jediná věc, pro kterou občas do mološí firmy chodil. Šlu mu o tvorbu svých webových stránek, který tím pádem nejsou aktualizivány novými texty, a o čtení stupidních diskuzních fór na centru.cz či inzerátech na seznamovacích serverech.

Dnes už Petrák ví, že tyto formy seznamování lidí, který se buď chtějí předvést, nebo jsou ztraceni ve virtuálním světě, jsou beznadějným výkřikem do tmy. I když Eliška-Liška rezavá se kterou trávil večery u Berounky mohla být vyjímka. Jak ale říká kolega Towman, nech to Alláhovi či jinému Bohu, hu, hu, hu, .

Psal jí mejlík, že měl krizi, že má svý určitý problémy, ale že už číslo mobilu má v provozu. Nezavolala. Možná psala mejla, to Petrák neví bo nemá na kavárnu, na pivo a pomalu ani na chleba s hořčicí, což je jeho skoro jediná strava.

A navíc dělá v trafice, kde je jediný kuřák a nemá ani na cigára. . Ale pořád je líp, než sedět osm hodin u compu se sluchátky na uších a odříkávat nazpamět povinné fráze do telefonu.

Tak se tedy zlomilo léto v pase a mělo nádech babího léta, srpen připomínal září.

V nadnárodní telekomunikační společnosti, která je na trhu již šestým rokem, se těch osm hodin děsně vleklo, zatím co v malý periferní trafice, která je v Bráníku již patnáctým rokem to utíkalo. Čas opět prokázal svojí relativitu. Osm hodin stereotypu a osm hodin, kdy každý člověk je originál a může se stát cokoliv, je rozdíl.

To napadalo Petráka po večerech, když nemohl spát. Ale najednou mu nevadilo vstávat vo půl šestý, když dřív mu vadilo vstávat nejdřív v osm.

Něco se někam hnulo, ale chyběla tu láska. Žena, ktrá by prozářila jeho svět, který nebyl barevný, ale ani šedý. Jeho poslední láska, která s ním půl roku sdílela bránickej kutloch, byla už zase v blázinci a jeho teta v nemocnici po mrtvici. To nebylo dobrý. Taky si nebyl jistej svým zdravotním stavem. O psychice škoda slov, to je mu jasný už dávno a tak šel na testy na metlu lidstva HIV a různý žloutenky a tak dál.

Testy očekával s obavami. Co kdyby, že?

Patová politická povolební situace prý zkončila, jak mu hrozili v tývý, Fidel se zotavoval v nemocnici a na Blízkým Východě začalo příměří.

Zapálil si tedy poslední večerní cígo ubalený z vajglíků a šel raděj spát. Ráno bude zase prodávat startky, kafe a pár dobrejch slov.

Těšil se na září, to prý začnou chodit do trafiky mladý školačky pro bagety a časáky. Bude se na co dívat, bude-li hezký počasí. . .

To se Peterákovi hned líp usínalo. . . A hrály mu k tomu Plastici o podivuhodným mandarýnovi a jiný kousky. Bránickej andrgraund na přelomu léta, jo, jo.

18. 8. 2006

Nebyla to špatná práce,jenže jsem tehdy potkal nějáký dva ukrajince,který mi nabídli,že si dáme perník.A já souhlasil a ukrajince si dotáhl domů.Dal jsem si a roztočil se šílenej kolotoč,neboť jsem se dost silně předávkoval a nastoupila akutní toxická psychoza,jakou jsem do té doby nezažil.Myslel jsem,že zemřu,totálně se mi rozpadla mysl a můj barák obklíčila protidrogovka a mafie s vrtulníky a chtěli mě vyhodit do povětří.Už jsem nevěděl,co je pravda,byl jsem totálně zoufalej a tak jsem jen dokázal mobilem zavolat policajty a sanitku a odvezli mě do Bohnic.

Přesně po deseti letech jsem se ocitnul v Bohnicích jen jsem byl o pár pavilonů dál a to na jednatřicítce u prim. Nešpora s těžkou toxickou psychózou.Myslel jsem tehdy,že to bude můj konec.Kruh se uzavřel,rozsudek smrti byl vynešen,nic už nezbývalo.Mozek byl roztříštěn na střepy a zbytky osobnosti se ropadly na fragmenty.

Od prvního pobytu s toxickou psychózou v Bohnicích uběhlo právě deset let.A těch deset let mezi tím bylo krutých a plných pustýho pití,který může za všechny ty šílenosti,který jsem udělal či spíše neudělal ve svým životě a o kterých tady vyprávím a svědčím svými básněmi a povídkami, svými pocity,svojí duší...

DESET LET

Těch deset let

opakovaný změti

obkroužilo mě

zanechalo jizvy i jiný stopy

Duše okoralá

popsaná polibky

vzdechy

i histerickým řevem

nad ránem

Duše zmožená

půlitry

litry

a výpary tisíců putik

Za těch deset roků

kdy častokrát

odhodlával jsem se

ke skoku

do propasti sebou hloubené

Stokrát řekl jsem si NE

a opět obkroužil mě had

Používal rafinovaných vnad

ústa

slova

tváře

falešný svatozáře

nad politými stoly

Slzy v temný noci

padaly do polštáře

a ráno bylo sucho

nejen v hubě

Občas utonul jsem v hudbě

či v klínech žen

život šel kolem

co apokalyptický sen

a dostal mě až sem

až za hranici

Už tolikrát hučela mi v palici

touha

po milence smrti

ta tíha tak drtí

a já žil

spíš pil

a od obzoru k obzoru dnů

jen pustá krajina

Člověku se samotnýmu

špatně usíná

Tak snad s flaškou u postele

je kurva tak skvěle

až se chce

z toho ráno blít

Zbývá pocit

jakoby přetrhla se nit

a desetiletí uzlů gordických

musí jít

přetnout

Jen meč

kde ten vzít

a seknout

do klubka provazů

co škrtí

Duše se zbortila

a na dně smetí

Ne už ne

je čas vyklízení chlévů

dej Bože

ať vymetu tu mrvu

ten prach žalu

a zmarněných snah

životních střepů

a lásek uvadlých

Za deset let

zbyl účet propadlý

Čas zavřít lokál

podtrženo sečteno

co jsem si vzal

co chlast mi vzal

když okolo hrdla láhve

si mě omotal

Střepy duše

V Bohnicích jsem byl měsíc a když jsem se vrátil,tak už mě zpět do trafiky nevzali a já byl opět na pracáku a navíc s nabuzenou paranoiou.Doma v Bráníku jsem měl strach a stíhy a venku taky.Musel jsem silně pít,abych se nezbláznil.Pořád jsem cítil blízkost šílenství.Nemohl jsem nic a měl pocit,že jsem vše ztratil a totálně svůj život prohrál.

Nežil jsem,jen přežíval.Přestal jsem toužit,přestal jsem hledat,ztratil jsem naději.Nemohl jsem už v Praze existovat,měl jsem pocit,že nemohu vůbec nikde existovat.Připadal jsem si zbytečný,bez minulosti a budoucnosti.Prašivej a pustej.Zralej akorát tak pro peklo,kterému se můj život čím dál více podobal.

Tehdy mě napadlo,že opět vypadnu z Prahy a stejně jako před deseti lety jsem odjížděl z Prahy do Krnova.Na přelomu léta a podzimu jsem se tedy odstěhoval po roce a dvou měsících ze svýho Bránickýho kutlochu a chvíli jsem bydlel u mámy.

STĚHOVÁNÍ

Tak zase stěhuju a skládám svůj život do krabic.Nad Bráník City visí pastelově mlhavý slunce podzimu a já zas někam jdu.Jedna dost šílená kapitola života se uzavírá. Je na čase. Třicítka se blíží a chce to radikální řez. Jedu mezi hory až k severní hranici týhle země.Vzpomínky ale zůstanou.Sundávám ze zdí obrázky, momentky okamžiků a šílenství, svědky něhy, lásky, smutku, šílenství, dlouhých nocí a dní, samoty i souznění.To vše tu bylo, v malým kutlochu na kraji okraje velkýho města.Zjišťuju, že mám spoustu věcí, který kdybych vyhodil, tak se nic nestane, ale taky spoustu věcí, který jsou součástí mýho života, mýho putování po různých místech, městech, bytech a lidech.Vzpoměl jsem si na poslední stěhování z kraje okraje, kterej je jen kousek přes řeku.Bylo to před třemi roky a nálada byla podobná.Stejný pocity, jinej čas.Tenkrát byla zima.Dnes je krásnej podzimní den.A je mi taky o tři léta víc.

Prožil jsem tu všelicos, byl to takovej undergroundovej čas se všemi pozitivy i negativy tohoto způsobu žití a bytí.

Taky to tak vypadá.Z různých skulin na mě vykukují pavučiny a pavoučci, takový byl můj život zde. Dřív nebo později bych tu shnil.Poslední dobou to bylo celý nějáký nahnilý a čas, kdy jsem tu málem přišel o duši a totálně zešílel byl mementem mori pro můj čas.Přesto všechno jsem to tu měl i rád, ale teď když skládám zdejší život do krabic a servávám jej ze zdí, je mi jakso líp.Cítím úlevu i přes to, že nevím co mě tam na severu bude čekat.Bude to boj, ale s čistým štítem, nebudu zatíženej minulostí, která tu na mě padá jako ty pavučiny a prach.

Možná jsem tu promarnil šanci k bytí jinak, ale teď odcházím do jinýho města na kraj země do lůna hor a to bude to pravý, když dá Bůh.Nechám tady za sebou ten prach a špínu žití, všechny ty bohapustý kalby a smažby, časy bídy a bolesti i nepřístojnýho gerojství, časy zauzlovanejch střev, pokusů se věšet na skobě na stropě i tý lásky plný schizofrenie.Nechám tady všechny jehly a flašky, smažky a bezdomovce, ukrajince a šílený ženy na jednu noc.Bylo toho zkrátka na jeden rok až moc, až zbývala jen bezmoc za propitejch nocí a bolavejch rán.

Je na čase žít konečně jinak a do krabic skládám svůj bývalej život, takřka deset let prázdna.Doby kdy vlak ujížděj po slepý koleji.Byla to divoká jízda, občas to i bylo fajn, ale bylo to jen pomíjivý.Chce to něco trvalýho.

A ve zdech zůstaly jizvy po hřebících, stejně jako v mý duši.Tento způsob života byl poněkud neštastný a tak se stěhuji a beru si sebou jen to nejnutnější.Tedy sebe sama.

Do branickýho kutlochu jsem se přistěhoval 17.8.2005 kdy jsem dostal od Jakuba klíče a 22.10.2006 mu je vrátím.

Prožil jsem rok.Rok smutku i něhy, zklamání i zklamávání sebe i ostatních ale stálo to za to?I když jsem si to vše původně představoval trochu jinak.Zůstanou tu po mě malůvky na zdi a díry vod hřebíků.A ve mě sladkokyselej pocit z toho roku na kraji okraje.Život na hraně, která zvonila občas až bolely uši.

Tak se tedy stěhuju a na Bránik City padá černá tma a od řeky se táhne mlha.Poslední nostalgickej večer.Dohrál Nohavica a rozjela to Petti Smith.Napil jsem se pivka a Petrák to vše sleduje jen z povzdálí neboť i on je sledován i když ví, že paranoia je jen komentovanej život. Nato si taky přišel v tom kutlochu kde věčně táhne pod dveřma a jsou slyšet kroky na chodbě, divný hlasy a zpěv bakelitů, který bydlej o patro níž a nemaj mě moc rádi a Petráka teprve ne.Oddechnou si, stejně jako já, neboť Petrák je už pryč a i já odcházím.Ještě nevím jaký to bude, každopádně lepší než to bylo, to je jistý!

Společná situace nastala v tom, že chodím pořád k popelnici a vyhazuju nějáký věci.To proběhlo už na Zbrazslawi.A v Branikhu to není jiný.Hážu do koše svou minulost.Je čas jí čelit.

Přesto jsou věci který putojou stále se mnou po všech příbytcích. Jenže v tomhle bytě jsem se zařídil poprvý podle svýho, k obrazu svýmu undergroundovýmu, ke svý roztříštěnosti. Budoval jsem to tu podle svých nálad a nálad příchozích.Mohl jsem si dovolit takřka cokoliv, což na severu země nebu moci.Ale to je dobře, protože potřebuji ve svým životě nějákej řád.Třeba i jízdní podle kterýho bych jel po tý správný koleji. je už taky na čase.

Petrák pokýval hlavou a přitakal.A já skládal do krabic všechno možný a nemožný jsem vyhazoval.

Ráno jsem se vzbudil do poloprázdnýho a vymrzlýho bytu.Jednu zimu už tu mám za sebou a i když jsem topil jak šílenej, tak byla stejně kosa.

Uzavírá se jedna z mnoha kapitol mýho brožovanýho života.Chce to začít jinde a jinak.Nezatíženej minulostí s čistým štítem a hlavou.

Petrák si užil a přežil deset let kruhů v kruhu a má toho dost.Tak odkráčí do bažin.

A já budu konečně spokojenej ve městě na severu týhle země. Práce se sežene, jedno ze začáku co a pak se uvidí.

Věřím, že příjde i láska.Nějákou tu ženu časem najdu.

Petrák tedy měl vystěhovanej byt a divil se kolik věcí tu má.Napil se ranního pivka a venku to vypadalo zase na pěknej podzimní den.

Bratránek mu pak odvozil věci autem se stříbrnou metalízou a tak zkončila Bránická epizoda jednoho života.

Ještě jsem se nostalgicky porozhlídl po prázdným bytě a rok a dva měsíce jednoho života byla za mnou a předemnou cesta na sever týhle země.

Pokračování zde:www.story33.estranky.cz/clanky/ctete-dal/obycejny-pribeh-12