OBYČEJNÝ PŘÍBĚH 1
OBYČEJNÝ PŘÍBĚH
"Všechno je pro vás dosažitelné, zač se s vírou modlíte."
"Jediná forma boje je modlitba."
http://www.lipner.estranky.cz/
Vyznání
Být s lidmi
je tak těžký
Být sám
je tak mrtvý
Být s Tebou
je tak skutečný
Několik slov, než se začtete…
Několik slov, než se začtete…
Původní kratičká rukou psaná předloha tohoto textu vznikla 4. 1. 2007 o mých třicátých narozeninách v Krnově. Rekapituloval jsem tehdy dosavadní život a tímto textem jsem s ním chtěl do jisté míry zúčtovat. Jen tak pro sebe. Když jsem si pak ty stránky pročítal a bral je neosobně, jako život někoho cizího, tak jsem si řekl, že se jedná o dost výjimečný, ale i dost obyčejný příběh na to, aby mohl něco připomenout ostatním, jelikož mohli prožít či právě prožívají něco podobného a třeba zrovna nevědí kudy kam na cestě životem a hledají pomoc.
Proto jsem napsal tento text, který je příběhem mého života. Je to příběh obyčejného člověka, který si nevěděl rady sám se sebou, neunesl tíhu Bytí a zodpovědnosti, hledal, ztrácel a nalézal, poznal radost, bolest, lásku, samotu i lesk a bídu drog a alkoholu a na své třicetileté pouti potkal Boha živého, který mu ukázal Nový Život. A hlavně lásku skrze Boha zjevenou v ženě, kterou stále miluji. Tento příběh jsem začal psát o svých třicátých narozeninách a tak i začíná. Dopisuji jej však v roce 2010, ve svých Kristových letech, kdy teprve po mnohých peripetiích můj život dostal smysl díky ženě, která mě uvedla zpět k životu a já jí za to moc děkuji.
Začátek tohoto příběhu však nechávám v témže znění, v jakém vznikal před třemi lety, neboť tenkrát jsem si snad poprvé uvědomil, že tak, jak jsem žil se už dál žít, nedá… Měl jsem povědomí o mé bídné situaci, měl jsem i chuť a odhodlání s tím něco udělat, našel jsem i Víru a Boha, ale ačkoliv to může znít jako rouhání, tak stále jsem byl sám, neboť jsem neměl lásku. Lásku ženy, tady na zemi, teď a tady, hmatatelnou…
Láska Boží tu je také, ale pro mě, v této situaci musí být zjevena skrze člověka. A to se stalo až během roku 2009. Bohu za ty dary děkuji. Amen!
Dále tedy pokračuje příběh, tak jak jsem jej začal psát jedné noci v Krnově kolem mých třicátých narozenin…
Toto vyprávění je o cestě k poznání, o hledání východisek a nabízí pomocnou ruku, tím, že sděluje pocity na pozadí chronologického vyprávění životního příběhu od narození až do mých třicátých narozenin.
Nejde mi o to vyčíst zde všechny mé hříchy nebo se jimi chlubit či dokonce moralizovat jiným, že to a to byste neměli dělat, abyste nedopadli tak či tak. Je to jen popis jednoho zápasu obyčejného člověka, který se v něm ztratil a opět našel. Tento příběh prokládám svojí poezií, která v tu určitou dobu, o které mluvím, vznikala a tak chci dát tomuto vyprávění trochu jiný rozměr, než je jen obyčejné strohé popisování životních kotrmelců. Ty jsou ostatně v tomto příběhu vedlejší.
Myslím si, že básničky a úryvky z mých minipovídek, které do textu vkládám, mnohem jasněji vypoví, jak se člověk cítil, jak mu bylo v určité etapě života na duši a proč jednal zrovna tak, jak jednal.
A o to mi jde především. Sdělit pocity a nálady, pohnutky, příčiny a následky mých rozhodnutí a tak prosím nesuďte mne za mé činy, to může jen Bůh, a všem lidem, kteří v tomto příběhu vystupují, se předem omlouvám, pokud uvedu cokoliv, co by se jich mohlo nějak negativně dotknout. Uvádím zde proto pouze křestní jména spoluhráčů v této hře mého života.
Doufám, že se najde někdo, kdo si z tohoto vyprávění něco vezme, kdo se ve mě a v mém jednání pozná, kdo prožil a cítil tak jako já a hlavně kdo také jako já nakonec našel cestu pravou a ujal se pevně kormidla na lodi svého života, rozvinul a napnul plachty a chytil dobrý vítr na cestu mořem života.
A pro ty, kterým se to dosud nedaří a bloudí v tmách, tak chci ukázat, jak se dá vše překonat a nakonec dojít sám k sobě, k lásce, k Bohu…
Přeji všem pevnou víru, naději a lásku!
Autor : http://www.lipner.estranky.cz/
Věnováno mojí mamince, která na té cestě se mnou mnoho vytrpěla a která mě mnohokrát zvedala z prachu a podržela mě, když jsem nevěděl kudy dál a vždy byla tím, kdo mi věřil a podal pomocnou ruku.
Také celé mojí rodině, mé lásce současné i těm bývalým, kamarádům a všem, kteří se nějak účastnili, či účastní mého života…
Třicet
Tak mám dnes třicet let! To je dost dlouhá doba. Alespoň to tak na první pohled vypadá. Přesně před třiceti lety jsem se poprvé podíval svým hnědým okem na tento svět, který byl ovšem tenkrát úplně jiný, než dnes. Narodil jsem se v jiném státě za jiného režimu, kdy vše bylo šedé a oprýskané a televize i myšlení lidí byly černobílé, případně rudé. A rudé prapory vlály na oprýskaných domech, které měly fasády podepřeny labyrintem lešení. Celý svět byl tenkrát nakřivo a všude bylo plno zdí, za které se nesmělo.
A jak jsem rostl, tak jsem zažil jednu revoluci, rozpad jednoho státu a vznik jiného, výstup z RVHP a Varšavské smlouvy a vstup do NATO a EU.
Taky dvoje velké povodně a všelijaký jiný extrémní výkyvy počasí a politické situace v zemi, kde za můj život vládli tři prezidenti. Stihla odejít z mé vlasti sovětská armáda, kterou tenkrát vyprovázel jistý známý rocker, a naši zlatí hoši s malým černým pukem párkrát připomněli světu, kde ta malá zemička, ve které jsem rostl a žil, vlastně leží.
Dějiny kráčely kolem mě, ve světě se semlelo pár válek a státních převratů, padlo či vzniklo pár režimů a vlád, rozpadl se východní blok, spadly dva mrakodrapy WTC v New Yorku a zrodila se globální vesnice a informační virtuální svět.
Když jsem se narodil, zemřel v Americe Elvis Presley a v Anglii se zrodil punk. V ČSSR se vznikla Charta 77.
Tehdy neexistovaly počítače a internet, mobilní telefony a satelitní navigace GPS. Nebyly cédéčka natož CD-ROMy a MP3 přehrávače.
V televizi byly jen dva programy a vládla nám jen jedna strana.
Na Smíchově, kde jsem rostl a přebýval, zatímco se valily světem všechny ty dějinné zvraty, stávaly jiný domy než dnes a zkrátka před třiceti lety byl jiný svět.
A v něm já, který patřím, jak se dnes módně říká ke generaci Husákových dětí.
Husákovo dítě Jenže všechny tyhle události politické, ekonomické či kulturní, zkrátka ty "velké" dějiny nejsou pro život obyčejného člověka tak důležité a neovlivňují jej a neformují natolik, jako lidé, kteří jej obklopují, tedy zejména rodina, přátelé a vůbec lidi, které na cestě svým životem člověk potkává. A až člověk trochu povyroste, tak hlavním určujícím faktorem jeho života jsou jeho vlastní rozhodnutí a činy, které směrují cestu, po které kráčí. Dokud však nepochopí, že není neomezeným vládcem a kormidelníkem na té cestě zvané život, tak jsou jeho cesty křivolaké a často vedou špatným směrem či končí ve slepé uličce. Člověk musí přijmout, že sice kormidluje loď zvanou život, ale musí napnout plachty a plout pak po dobrém větru, který jej vede po správné cestě. Tou napnutou plachtou je víra a tím dobrým větrem, který nás vede k cíli je Boží láska sdělovaná nám skrze Ježíše Krista. A o hledání této cesty, o plavbě bez plachet v rozbouřeném moři žití, o ztroskotání i znovunalézaní a o pochopení nutnosti rozvinutí plachet, tak o tom je mé vyprávění. O těch velkých dějinách se člověk dočte v každé dějepisné příručce. Skoro celých třicet let jsem plul po moři života a třímal v ruce kormidlo s pocitem, že já vedu svojí loď a je jen na mě kam dopluje... O Božích nabídkách a ponukách k rozvinutí a napnutí plachty víry jsem nevěděl, či jen tušil, nebo je později ignoroval. Až jsem se několikrát rozmlátil o útesy bolesti, depresí, zmaru, tak pak jsem konečně prohlédl tou duchovní tmou a pochopil. Byl jsem slepý pro své sobectví a chuť si jen a jen užívat, často na úkor druhých a kormidlo života jsem i několikrát pouštěl z rukou úplně a chtěl skákat přes palubu. Zkrátka bez napnutých plachet Víry, do kterých fouká milostivý vítr Boží lásky, nejde životem plout. Bloudil jsem bez plachet po širém rozbouřeném moři, ovšem jen s nataženou plachtou se dá plout a ta cesta je jediná správná neboť "Brána a cesta k životu jsou úzké a je málo těch, kteří je najdou." (Mat 7,14) A já hledal a často marně či na nesprávných místech. Propadal jsem se do propastí a pastí, které mi nabízely prchavé umělé zážitky štěstí a bezstarostnosti, chvíle zapomnění a pocitu, že mám vše pevně v rukou, že jsem pánem svého života a musím tedy z něj vyždímat, co se dá. Až na dno a co tě nezabije, to tě posílí a taky fuck off svět!!! Tak to byl můj životní postoj. Sex,Drugs and Rock´n´ roll,to byla má božstva, mé modly. V Bibli je však psáno, že nebudeš míti jiného Boha, kromě Hospodina! To jsem ovšem dlouho nevěděl, žil jsem ve tmě a neustále obviňoval ze svých chyb druhé a litoval se, jak mi všichni ubližují a že se můžu na všechny a všechno vykašlat a budu jen brát a brát si a nikomu nic nedávat, ledaže by to bylo pro mě prospěšný. Ale popořádku. V ČSSR zuřila tvrdá normalizace, prezident zapomnění Husák začínal hon na autora Charty 77 a budoucího prezidenta Havla a 4. ledna toho roku zhruba kolem desátý večer jsem poprvé spatřil světlo světa v nemocnici v pražském Motole. Bohužel si z toho večera nic nepamatuji, ale takových večerů jsem ještě v životě zažil více. Byl jsem od narození dítě zvědavé, neboť jsem se tak těšil na vezdejší svět a jeho záhady a tajemství, že jsem nevydržel čekat v lůně matčině obvyklou lhůtu a narodil jsem se již kolem šestého měsíce. Byl leden, na nebi znamení Kozoroha a dle čínského kalendáře se chýlil ke konci rok Draka. Lékaři mě dali do inkubátoru, moderní to vymoženosti techniky, abych ten rychlý skok do světa vůbec rozdejchal. Napojen na kyslík a všelijaký přístroje jsem prožil asi rok. Zážitků pramálo, takže nemůžu sloužit příběhy, ale asi jsem byl relativně spokojený. Méně už však moje máma, které začalo martyrium starání se o mě a tahání z lopaty hrobařovy, které trvalo ještě mnoho let potom. Pán jí požehnej za všechnu péči, čas a nervy, které mi věnovala. Zatím jsem si lebedil v inkubátoru a kdesi v Anglii nahrály Sex Pistols první punkové album. A punk byl i můj pozdější životní postoj. Spíš to ale byla póza či hledání sebe sama. Najít se však lze jen v Bohu, jelikož "člověku nestačí k životu jen chléb, ale Boží slovo potřebuje vždycky."(L 4,4). Ale já byl lačný jen chleba. Rané dětství bylo pro mě rájem, kdy táta a máma byli nejlepší tvorové na světě a byli celým mým světem, jak už to u dětí, které mají rodinu, bývá. Býval jsem samotářské a hloubavé dítě, jelikož podle slov mámy jsem již ve třech letech na otázku rodinného známého evangelického faráře- Kde je Bůh?, odpověděl- Bůh je v nás! Ano, byla to rezonance Boží přítomnosti v mé duši, neboť v každé dětské duši je přítomen Pán, jelikož není ještě zasažena materiálním světem a jeho požitky. Ježíš praví "Nebraňte dětem v přístupu ke mně, neodhánějte je. Boží království je právě pro takové, jako jsou ony." (L 18,16) Mě tehdy od Boha nikdo neodháněl, ale taky mě nikdo neotevřel cestu k němu. Máma ani otec nebyli věřící, oba psychologové a spíše se zajímali o filozofii klasickou řeckou či Junga, Freuda nebo východní směry. Ovšem měli a mají mezi věřícími, zvláště evangelíky spoustu dobrých přátel. Já tehdy ve svých třech letech jasně formuloval svůj vztah k Bohu a více se o něj na dlouhou dobu nezajímal. V životě bylo spousta zajímavějších věcí. Třeba hry. Hrával jsem si spíše sám a dlouhé chvíle jsem si krátil kreslením, později malováním, stavěním různých měst a hradů a vymýšlel jsem si vlastní světy, ve kterých mi bylo dobře. Jako dítě jsem byl snílek a dnes zjišťuji, že něco z toho ve mně pořád zbývá. Díky Bohu. Také jsem miloval vlaky a procházky s mámou po Petříně či po Praze a víkendový výlety po krásách naší vlasti. Jezdili jsme do lesů a na hrady a zámky v blízkém i dalekém okolí hlavního města. Pamatuji si různý útržky míst, ale spíše vůně, nálady, pocity než konkrétní situace a věci. Zlomky obrazů lesů i oprýskaných fasád městský periferie, dělnický činžáky a pustý ulice. To všechno formovalo mojí dětskou duši a je ve mě kdesi na dně přítomno dodnes. Rád si ty pocity občas vyvolávám a někdy přímo cítím, že takový nádech už sluneční svit kdysi dávno v těch bezstarostných časech dětství měl. Nic ovšem netrvá věčně, ani tato krásná doba. Jiné a ještě jiné světy Byl jsem vytržen ze svých světů a vržen do kolektivní reality šedých osmdesátých let. Chvíli jsem pobyl v mateřské škole, která měla tenkrát za úkol připravit jedince na začlenění se do stáda a hlavně nevyčnívat. To bylo heslo doby. Z těch časů si vzpomínám na malá denní utrpení, které mi neskonale ničily můj mladý život. Snad nejhorší z nich bylo teplé mlíko k snídani. Šílený puch a navíc ten škraloup! Kdo pamatuje,ví o co jde kdo nezažil, tak nepochopí. Odpor k tomuto nápoji jsem získal doživotní. Další důležitou činností v této instituci byl pravidelný spánek po obědě, což jsem rovněž nesnášel a odmítal jsem spát. Za to dnes si pospím rád. Byla tam taky jedna soudružka učitelka, mladá s krásnými blond dlouhými vlasy. Říkal jsem jí Zlatovláska a byla to má první platonická dětská láska. Pomalu jsem poznával okolní svět. Leč mimo pobyt ve školce, který byl pro mě traumatem, stejně pak jako všechny další vzdělávací instituce, jsem si žil stále ve svém vnitřním světě a v kruhu rodinném, kde my bylo dobře. Rodina byla samozřejmě máma a táta, ale taky spousta jejich přátel ať už z fakulty či z různých dizidentsko undergroundových kruhů. Jejich životní styl byl pro mě co malé děcko velkým tajemstvím a lákadlem. Cítil jsem, když jsem byl svědkem nekončících mejdanů, debat, hraní na kytary a popíjení, že tento život obsahuje cosi magického a podvědomě mě už tehdy takový život přitahoval a později jsem k němu inklinoval, i když v jiné, ne tolik intelektuální formě. Mě nešlo tolik o filozofické debaty o smyslu Bytí jako rodičům a jejich přátelům, ale spíše jen o smysl pití. A to byla osudová chyba. Jedna z mnoha, které jsem v životě udělal. V klidu jsem si prožíval své dětství a někdy v roce 1984 jsem nastoupil do první třídy socialistického školství na jedné smíchovské základní škole. Tam jsem však nepobyl dlouho, jelikož mě sklátila zákeřná choroba a to plané neštovice. K mé radosti jsem byl dlouhou dobu doma, takže jsem musel první třídu opakovat. Šel jsem tedy znovu do první třídy, ale na jinou školu, která byla o pouhý blok dál. Z prvního stupně základní školy si toho moc nepamatuji, snad jen moji dětskou školní lásku Kristýnku se dvěma roztomilými culíčky a ďolíčky ve tvářích. Chodíval jsem po škole k ní domů, kde si mě večer chodíval vyzvednout táta. Jemu se ovšem zalíbila Kristýnčina máma, která byla tuším květinářkou a tak já byl spíše jen záminkou k jeho pravidelným návštěvám. Blonďatá květinářka se mému otci zalíbila natolik, že kvůli ní opustil mojí mámu a já mu to dlouho měl za zlé a nedokázal to odpustit. O mnoho let později jsem si s otcem sedl k láhvi vína a vše jsme si vyříkali. Omluvil se a já odpustil. Je psáno, že "jestliže se proti tobě někdo proviní, domluv mu a když toho bude litovat, odpusť mu!"(L 17,3) Leč Kristýnka se někdy v polovině druhé třídy odstěhovala do jiné části města a i na jinou školu. Stala se dětskou filmovou hvězdičkou ve Švankmajerově filmu o Alence za zrcadlem, kde hrála titulní roli. Od té doby jsem jí nikdy nespatřil. Měl jsem i nějaké kamarády, ale vše se vyprofilovalo až na druhém stupni. Byl jsem spíše tím v pozadí, občas terčem posměchů, ale jinak si dnes díky vzpomínkovému optimismu myslím, že jsem měl fajn dětství. Nadále jsem spíše žil ve svém světě. Začínal jsem si pomalu všímat světa, který mě obklopoval a ptal jsem rodičů na různé všetečné otázky, včetně politických. Nešlo mi totiž do hlavy, že něco jiného se říká doma a něco jiného mi říkají soudružky učitelky ve škole. Díky postojům rodičů jsem asi jeden z mála z generace Husákových dětí, který byl ochuzen o kouzlo prvomájových průvodů. Bylo mi to vždy líto a tak jsem alespoň z okna vyvěšoval rudé vlajky, neboť všude měli krásně vyzdobená okna a my nic. Nedal jsem si vysvětlit, proč to všechno. Jako dítě jsem toužil po těch krásných barevných průvodech, kterými uměli soudruzi tak manipulovat a umlčovat davy. Byl jsem ale členem pionýrských jisker, organizace, která připravovala pionýry, budoucí to svazáky ze kterých rostli nadějní komunisté, soudruzi. Tato kariéra mě díky kolu velkých dějin minula, ale v jiskrách jsem si užil sběru pomerančových slupek a žaludů a kaštanů na podzim na Petřínském kopci. Zachraňovali jsme socialistické hospodářství a rozvojové země. Kuba Si,Jenký Nou! Náš oddíl se jmenoval Vlčata. Za socialismus a mír! Učit se, učit se, učit se. A já se učil. Matematika a později fyzika a chemie byly pro mě noční můrou, prokletím a nutným zlem a tento vztah k oněm exaktním vědám zachovávám dodnes. Jde spíš o pasivní odpor. Tato nenávist se automaticky přenášela také na všechny pedagogy, kteří tyto předměty vyučovali. Na druhé straně barikády stála česká literatura, dějepis a později filozofie. Tam jsem byl ve svém živlu a měl jsem i štěstí na kantory a to jak na základce, tak později na všech středních školách, kterými jsem prošel. Na kolbišti dějin se schylovalo k sametové revoluci a doma k drsnému rozvodu. Naši už nějakou dobu spolu nežili, otec žil s blonďatou květinářkou a doma jsem býval svědkem hádek. Tenkrát mě to dost zasáhlo a já to dusil v sobě, uzavřel se vůči otci a částečně i vůči matce, která se mnou zůstala a starala se, zatím co otec odešel. Ten pocit ztráty jistot a idylického dětství a zklamání z otce jsem později přetavil do vzdoru vůči matce, který trval celkem dlouho. V páté třídě jsem začal chodit na druhý stupeň, začal jsem se učit rusky a také se formovala první parta, která vydržela celkem dlouho. Také přišla sametovka, prezident zapomnění byl zapomenut a vystřídán prezidentem lásky a pravdy a všude byly tříbarevný trikolóry a státní vlajky. A zima. Otec se v tu dobu zjevoval doma a chodil se mnou na náměstí, kde se skandovala Hesla, jako Miloši končíme a Jakeše do koše či Svobodné volby. A já se mačkal s rodiči na náměstích mezi tisícihlavým davem a poslouchal z balkónu malého muže s kytarou, který ve své písni děkoval za bolest. Jeho písně mám rád dodnes. Tak mě vtáhly na chvíli velké dějiny a pak zase vše šlo dál. Konec starých časů Důležitou pro mě byla parta, která tehdy na přelomu časů vznikla. Přestával jsem mít zájem o hry svého světa a začínal mít pocit důležitosti, že chápu svět, že začínám vědět, o co jde. Bylo mi třináct pryč a vrata dospělosti byla zase o něco blíž. Předtím jsem celkem dost četl, měl načtený všechny klasický pohádky, pak knížky o zvířatech, Neználka na měsíci, příběhy o Mumincích a všelijaký encyklopedie o astronomii, přírodě a i psychologii. Jelikož jsem býval často nemocný, tak času na čtení bývalo vskutku přehršle. Tou dobou jsem taky začínal psát. Pokoušel jsem se o první poezii. Vzpomínám si na jednu krátkou básničku, kterou jsem napsal, když mi bylo třináct: Hledí ing hledí ing na Peršing Hledí rus hledí rus na Sojuz Pešing byla americká jaderná raketa a Sojuz sovětská. Bylo toho, ale víc. Takové neumělé pokusy. To jsem ještě netušil, že později v životě mi psaní pomůže v těžkých životních stavech a bude mě držet nad vodou, na hranici, abych nezešílel. Že za pár let budu vypisovat svý bolesti, že psaní se stane mojí soukromou psychoanalýzou a terapií. Dnes vím, že i psaní musí vyjadřovat Boží úmysl, že umění,aby mělo smysl, musí ukazovat dobré a navádět k cestě poznání Boží lásky. Vraťme se ovšem zpět do doby čerstvě porevoluční, kdy najednou ze západu proudila spousta lákadel i pro nás malý kluky. Začalo mě to táhnout ven. Naše parta chodila na Petřín nebo vždy k někomu domů, kde nebyli rodiče. Měla různé ideologické základy. Začali jsme jako imperátoři římské říše, jelikož jsme to tehdy brali v dějepise. Vůdčí osobností a také zakladatelem byl Honza S., charismatický kluk z umělecké rodiny. Jeho otec byl řezbář a přednášel historii na Karlově Univerzitě. Honzovo slovo bylo takřka zákonem a všichni jsme ho poslouchali a byl naším vzorem. Pak tu byl Filip K. asi největší intelektuál z naší party, který býval proto často terčem posměchu. Dál tu byl Jakub K., se kterým jsem si nejvíce rozuměl a asi byl na základce mým nejlepším kamarádem. Bývali jsme spolu po škole skoro denně, i když se celá parta nesešla. Pokud vím, je dnes Jakub vojenským pilotem. S Jakubem jsme si vyměňovali modely letadel a vojáčků, různý angličáky a podobně. Jirka Š. Byl grázlík, ale byla s ním legrace, později se naše cesty ještě párkrát zkřížily, jelikož začal brát herák a pak i hodně chlastat. Jednu dobu bydlel na ulici, ale nikdy nepatřil k těm podrazákům a šmejdům ,co na ulici žijou. Pak bydlel na Smíchově v bytě plným smradu a vajglů, ale byla s ním vždycky sranda. Umřel na celkový selhání organismu v květnu 2009. Dále to byl Honza D. Později také koketoval s drogami, ale dnes je spolumajitelem jednoho prosperujícího uzenářství a řeznictví. Byli i další kluci, ale ti k nám do party nepatřili. Za všechny jmenuju jen Standu H., který je dnes tramvajákem a Petra J., který dělá kulisáka v jednom divadle. Naše parta tedy byla římským impériem a později, jak jsme se ve škole dostali dál v látce dějepisu, jsme byli středověkými rytíři, pátrali jsme po Stínadlech v uličkách staré Prahy, byli Vonty a nakonec americkými vojáky z Vietnamu a bruslaři a skejťáky. Tak tedy ubíhal druhý stupeň základní školy a my kluci jsme stavěli bunkry, běhali po Petříně a smíchovských ulicích a pavlačových dvorech a pomalu začali pokukovat po holkách a tajně kouřit první cigarety. Okolo nás se pomalu rodil kapitalismus a na nás čekaly všechny vymoženosti, které si pro nás přichystal. A my jsme brali bez ohledu na následky. A to si myslím byla zhouba pro naší generaci,která dospívala v první polovině devadesátých let v šíleném hlavním městě, kde to tenkrát žilo a vládla jakási všeobecná anarchie a opojení ze svobody. Ovšem většina z nás tehdy nevěděla, kde má ta svoboda vlastně hranice. Brány se otvírají Doma jsem bydlel už jen s mámou,otec se odstěhoval na Moravu,kde žije dodnes.Po odpoledních jsem se flákal s klukama a naše působiště se přesunulo z petřínských strání a smíchovskejch dvorků do parku,kterému nikdo neřekne jinak než Hlubák a to proto, že je pod úrovní okolního terénu. Je to vlastně pozůstatek barokních zahrad usedlosti Portheimka, která patřila šlechtickému rodu Dienzoferů. S klukama jsem tehdy vysedával na lavičkách a s první cigaretou si připadal drsně a měl pocit, že se mi otvíraj brány života. Takových skupinek mládežníků je dodnes všude plno a jejich osudy se jistě v mnohém shodují a budou shodovat s mým životním příběhem. Jen se modlím k Pánu, aby měly i takový dobrý konec, aby nalezli Boží lásku a jejich loď napnula plachty a chytla ten správný vítr. Proto také toto vše píši. Nechci kázat, jak se má či nemá žít, chci jen popsat životní pouť jednoho úplně obyčejného člověka, jehož život je stejný jako tisíce jiných a ukázat, že i z beznaděje je cesta ven. Chci ukázat, jak jí jeden takový zoufalec hledal a našel a poznal Boha. Do Hlubáku za náma chodili i starší kluci, kteří už byli na učňácích či středních školách a zasvěcovali nás do dospěláckýho života. A taky holky. Od nás ze třídy to byla moje tajná láska Kačenka, se kterou jsem později okusil poprvý pervitin a taky Petra, její kámoška a sestry Plíštilky,který byly z vedlejší třídy a měly černýho psa labradora. Mám dojem, že se nás tam scházívalo tak okolo dvaceti děcek a několika psů. Bylo léto roku 1993 , rozpadlo se ČSSR a já skončil základku a bylo mi krásných 15 let. Dostal jsem svojí první občanku. Byla to knížečka v hnědých deskách a já byl na ní hrozně hrdej. Tou dobou došlo k tomu zlomu a tak bych tedy zde rozdělil svůj život na dvě etapy. Každá z nich je něčím důležitá. Jedna je bílá, ta druhá černá. Ta bílá, více méně bezstarostná, končila tím létem v Hlubáku a přede mnou bylo 15 let, které byly euforické a zrychlovaly jako nebezpečný vír, který člověka nakonec vtáhne a pohltí. Ta šílená cesta kdy jsem vrávoral u kormidla trvala patnáct let a málem mě stála zdravý rozum, duši a i život. Bylo to, jako když se obrátí mince z panů na orla, jako když někdo zatáhne okno. A z té temnoty se ještě pořád vzpamatovávám. Moravské intermezzo Mé dětství ovšem neprobíhalo jen v hlavním městě této malé země uprostřed Evropy. Každý rok již od předškolních let jsem jezdíval na prázdniny na Moravu do jednoho malého městečka v podhůří Jeseníků,kde žila moje babička z matčiny strany. Tam jsem provozoval to co s kámošema v Praze.Vysedávali jsme v místním parku na lavičkách,kouřili cigarety a připadali si děsně dospěle.Otázky smyslu života a kam se ubírá mě nezajímaly,stejně jako asi skoro nikoho kdo je v tomto věku mezi 13-16 lety.I na Moravě jsem měl své lásky,ale byl to jinej život,než ten městský.Vše tam bylo poklidnější.I později. My a oni V roce 1993 jsem začal chodit na gymnázium do Dobříše, jelikož jsem se v Praze na žádný gympl nedostal. Trochu mě to štvalo, že jsem musel půl hodiny dojíždět autobusem, ale nakonec jsem zjistil, že z celého dne bývaly ty ranní cesty autobusem přes Brdy tím nejhezčím. Když jsem byl v Praze, nebyl jsem ještě nějak moc stylově vyhraněnej, ale já cítil potřebu někam patřit, jelikož ta je v tomto věku dost důležitá. Zařadit se a být ten či ten, kopat za tyhle a nenávidět tamty. Doba kdy člověk ztrácí vlastní názor, pokud si jej stačil již utvořit a přejímá názory skupiny. A já v té době nějaký vlastní životní vyhraněný postoj neměl. Snad jen coby člen party amerických vojáků, kdy jsme se zajímali o válku ve Vietnamu a hltali u Honzy na videu válečný filmy typu Terminátor a Rambo, či Četa, který patří dle mého mínění k těm lepším válečným filmům. Kupovali jsme si v armyshopech vojenský uniformy,maskáče,čutory a sumky a jezdili na čundry k Berounce či prolézali sklepy smíchovských činžáků a kanály na Petříně. Ale byl začátek devadesátých let a šedost komunistického bezčasí byla rozmetána nepřeberným množstvím stylů a možností se vymezit vůči někomu jinému, zkrátka někam patřit."Člověk totiž přilne k tomu na čem mu opravdu záleží"(L 12,34) Já ovšem tehdy nechápal tento verš v jeho pravém smyslu, tedy k přilnutí K Bohu, ale k věcem pozemským, k nějakému stylu. Když nás tedy s klukama omrzely hry na vojáky tak jsme objevili kouzlo kolečkových bruslí, které tenkrát ještě neměly kolečka v řadě za sebou, ale měly je vepředu a vzadu na treku, stejně jako je tomu u skejtu. Za ten jsme taky brusle vyměnili, jelikož si skejta opatřil Honza. A začalo první dělení na ty, co jsou s námi a co proti nám. Byli jsme my skejťáci a oni bruslaři a bývalí kamarádi se honili po parku a nadávali si. Já byl spíš skejťák, jelikož Honza byl můj vzor, ale měl jsem jen brusle a tak jsem tajně jezdil s jinou partou na bruslích. Ve zkratce asi toto: NĚJAK MU TO NEVYŠLO Chtěl zapadnout do všech part Kouřil všechno kromě Spart Jezdili jsme tedy po parku a starší kluci přinesli mimo cigár tu tam i nějaký to vínko či lahváče. A kdo měl trávu,byl za hvězdu dne, byl king a frajer. Huliči se stávali naším vzorem. Tehdy se vše začalo zvrhávat, jenže já,ani nikdo jiný to netušil. A i kdyby mě tehdy někdo varoval a snad i kdyby mi ukázal,co mě bude dál v životě čekat, o co všechno přijdu a jak dopadnu,tak bych jej stejně poslal do háje,ukázal zdvižený prostředníček jako symbol odporu a zapálil bych si špeka,zapil to lokem piva a odpliv si. Takový jsem tehdy ve svých patnácti byl. V dětství jsem vyrostl na Bethowenovi,Mozartovi,Čajkovském,folku,blues,jazzu a rocku šedesátých let,takže po krátkým období úletu na Michaelu Jacksonovi a europopu typu Roxette či Boney M. a 2Unlimited jsem začal poslouchat Nirvanu, Faith No More a Pearl Jam.Nechal jsem si narůst vlasy a nosil kostkovaný flanelový košile a zelený kapsáče.Taková byla doba, doba grunge první poloviny 90.let. Na gymplu bylo takto smýšlejících a vypadajících lidí dost a hlavně ve vyšších ročnících a u mě ve třídě to byl jistý Honza Z.. Tam tedy vznikala parta, která fungovala paralelně s tou "mojí" smíchovskou a formovala moje životní postoje. Po škole a někdy i místo ní jsem chodil s klukama z gymplu na náměstí do hospody,kde nám vždy nalili a objevil se i nějakej ten špek,brko,džojnt,dým,kouř,nebo jak kdo chce,názvů je pro to zelený svinstvo spousta a hulilo a kecalo a pařilo a já měl pocit,že někam patřím,že začínám žít a ani jsem si neuvědomoval,že jsem vlastně žít přestával ještě dříve,než jsem doopravdy začal. Vlastně, když se dívám zpětně tak jsem vůbec žít nezačal,odmítl zodpovědnost a žil jako dítě dalších patnáct let,které jsem takto promarnil. Byla to taková prodloužená puberta. A draze vykoupená bolestí na duši. Nebudu však moralizovat,je to jen můj osobní názor podepřený vlastní životní zkušeností. Dá se říci,že teprve teď ve třiceti letech se učím a začínám žít opravdovej život. Začínám žít to,čím jsem vždy pohrdal a odmítal to.Věřím že Pán mě má rád a dodá mi k tomu dost sil a já nepromarním šanci,kterou jsem od Boha dostal a totiž začít nový,opravdový život tady na severu Moravský země u polských hranic. Stejně tak jsem tehdy odmítal vzdělávací systém a odpor k němu vzrůstal. Pedagogy jsem ignoroval,stejně jako všechny předměty snad kromě češtiny a dějepisu.Nakonec jsem ze svého života školu jako něco potřebného pro život vypustil úplně a chodil pilně za školu.Buď s lidma z gymplu,nebo s klukama ze Smíchova. Máma dlouho nic netušila a neomluvený hodiny narůstaly a narůstaly. Bylo mi to fuck. Chtěl jsem si užívat a tak se začal pomalu potulovat po hospodách, ale spíše po venku. Popíjel pivka a pokuřoval travku.Ve walkmanu hrála na plný pecky Nirvana a víte co mi můžete. Můj tehdejší životní pocit by se dal zhrnout do tohoto textu: V TÝHLE SPOLEČNOSTI V týhle společnosti zjízkáš paranoiu v týhle společnosti zblbneš V týhle společnosti sedíš sám u kulatýho stolu v týhle společnosti se cynicky směješ V týhle společnosti není radno myslet jinak v týhle společnosti tě spoutají do sítí V týhle společnosti se neptej jak v týhle společnosti se stává plytký tvý Bytí V týhle společnosti Mluv, jak vidíš v televizi v týhle společnosti kupuj jen to nejlepší V týhle společnosti omezí tvou vizi v týhle společnosti plný lidských neštěstí V týhle společnosti musíš držet krok v týhle společnosti ztratíš nejeden rok V týhle společnosti ... Ne takhle já žít nechci v týhle společnosti A tak jsem ignoroval okolní svět a zkrátka jsem byl drzý puberťák, kterých je všude plno a byl jsem stejně sebevědomý a nepoučitelný jako dnešní i příští generace teenagerů. Jedinej rozdíl je v tom, že my jsme byli první porevoluční generace, první koho udeřila přes ksicht facka kapitalistického světa konzumu. Z této generace se zrodili úspěšní podnikatelé, manažeři a milionáři, ale taky trosky,socky a zoufalci bez budoucnosti. Nechci tvrdit, že za komunistů drogy nebyly, ale bylo to vše skrytější a obětí bylo méně.Chce-li někdo vědět o té době víc, mohu doporučit knihu Jana Pelce ....A bude hůř.(nakl. Maťa 1996). Ostatně v jejím dekadentním stylu jsem se jistou dobu vzhlížel a osudy jejich hrdinů byly pro mě vzorem. Přitom jediný z koho si má člověk brát vzor je Ježíš Kristus, jehož život a oběť za nás nám ukazuje cestu. Tohoto poznání jsem byl ovšem tehdy dalek a předcházející větě bych se tehdy cynicky vysmál, stejně jako veškeré filozofii a otázkám o hledání smyslu života. Předstíral jsem docházku na gympl a tak mi ubíhal čas. Leč táhlo mi na šestnáct a byl jsem stále panic. Miloval jsem svojí Kačenku, ale jen platonicky, jelikož měla svýho Aleše, který byl mým kamarádem. Byl to starší kluk, kterého vyhodili z učňáku skrze drogy, stejně jako jeho bráchu Viktora, který se později živil prodejem pervitinu. Ani nevím, kde je těm klukům dneska konec. Vlak se rozjíždí Co se mi nedařilo ve víru velkoměsta, tak se mi podařilo na Moravě na malém městě, kam jsem jel tehdy na prázdniny. Vozil jsem z Prahy hašiš a vyměňoval ho za kvalitní moravské výpěstky a v tamější společnosti jsem nabral na vážnosti. V Praze jsem byl jedním z mnoha, někde uprostřed, tam jsem byl elita z města. Zásobitel a dodavatel kulturní osvěty, jak o mě kdosi říkal. Kluci tam taky jezdili na bruslích, tak jsem jezdil s nimi a sháněl se po nějaké slečně, která by mi padla za oběť. Měl jsem nějaké rád, cítil jsem k nim něco, jenže ty nechtěly povolit a mě se nechtělo citově investovat, ba si myslím, že jsem toho ani tenkrát nebyl schopen, jelikož jsem byl dost namyšlenej frajírek, kterýmu šlo jen to, jak vypadá a co si o něm myslí okolí. Uznání jsem si vydobýval konzumací alkoholu a marihuany. To ostatní přišlo co nevidět. Nakonec mi bratránek Karel dohodil holku z blízký vesnice. Bylo jí asi kolem dvaceti,hubená,zrzavá,pihatá a jedinou podmínkou bylo, abych jí donesl krabičku Startek a placatku ruma.To tedy byla cena za můj první sexuální zážitek. Nebyla tam láska, žádný cit, jen touha po uspokojení a po tom říci si, že už to mám za sebou, že jsem se stal mužem. Vše se odehrálo kdesi pod stromy někde za humny u pole, bylo to celkem rychlý a nezanechalo to ve mně jiných pocitů, než zklamání, že jestli tohle je tedy ten sex, tak to za moc nestojí a budu se raději věnovat alkoholu a marihuaně. Tak jsem se po návratu do Prahy do toho opřel a chodil denně do parku a jednou mi Kačenka s Alešem nabídli, jestli si s nimi nechci šňupnout trochu pervitinu. Neváhal jsem ani minutu, jelikož jsem byl hrozně zvědavej, co to udělá s mojí psychikou. A byla to síla,nářez,rozstřel a tím jsem si otevřel cestu do pekel. Tenkrát mi však bylo fajn a mohl jsem celou noc mluvit a byl pohotovej a dokonalej. Ďábel ukázal svojí příjemnou tvář. Mě bylo šestnáct a měl jsem pocit, že právě teď jsem otevřel Pandořinu skříňku a poznávám její tajemství. Zatím jsem však vypustil džina z láhve, který nejdřív sliboval, že bude sloužit a poskytovat příjemný zážitky, ale pak mě přerostl a já se stal jeho otrokem. O tom je však zbytečný psát, účinky drog a jejich rizika jsou popsány v každé příručce protidrogové prevence. Já však píši o cestě tam a zase zpátky. Těsně před koncem školního roku prasklo doma, že nechodím do školy. Povedlo se mi to tajit skoro celý prvák. Přišel domů dopis, že jsem pro nedocházku z gymnázia vyloučen. Já měl dlouhý vlasy a toužil po pruhovaným svetru jakej měl Kurt Cobain z Nirvany a o víkendech chodil do Futura s Kačenkou, Alešem,Mézou a dalšíma lidma. Měl jsem pocit, že jsem součástí něčeho tajemného, tajnýho spolku a jsem svědkem rozkvětu velkoměsta a patřím k těm, kdo to vše utvářejí. Vyloučení z gymplu mě vyrušilo z klidu. A navíc se zčistajasna po dlouhý době odněkud zjevil otec a najednou byl děsně chytrej a snažil se mě vychovávat a pozval mě na tři piva a pořád mluvil něco o odpovědnosti a tak. Měl pravdu, ale vzhledem k tomu, jak žil a zachoval se ke mně a mojí mámě jsem mu nevěřil ani slovo a každá další jeho moralita mě vytáčela k šílenství. Už si nepamatuji, jak přesně následovaly další události, jen vím, že jsem doma vybral lékárničku a snědl několik plat různých prášků. Rohypnoly, diazepamy a podobně. Pak si pamatuji sen, kdy jsem viděl pustou bílou pláň připomínající měsíční krajinu a po ní přijížděl na koni černý jezdec, který mi nabízel, ať naskočím k němu do sedla. Cítil jsem blízkost smrti. Probudil jsem se v sanitce a oknem v zadních dveřích jsem sledoval ubíhající ulici. Sanitka mířila do stejné nemocnice, ve které jsem se tehdy před šestnácti lety narodil. Dali mě na kapačky a týden jsem si tam poležel. Pak ke mně přišla vlídná doktorka a odvezli mě na dětskou psychiatrii v Motole. Tak to byl můj první pokus o sebevraždu a také první kontakt s psychiatrií. Obého bylo v následujících letech více. Měsíc jsem si tehdy poležel na oddělení pod vedením prim. Koutka kde jsem byl ve svých 16 letech nejstarší. Většinou tam byly děti mezi 10-15 lety. Kluci, co utíkali z pasťáků a pokoušeli se o sebevraždy, nezvladatelní jedinci a holky, který trpěly anorexií či bulimií. Poprvé jsem zažil pravidelný režim,budíčky,rozcvičky,terapie,vycházky,pohovory s doktorem, návštěvy a večerky. Pobyl jsem si na DPK měsíc a seznámil jsem se tam s Patrikem, který mi o pár let později dodával perník. Po návratu do civilu jsem trochu omezil svůj životní styl, neboť se i nějak doma provalilo, že jsem zkusil perník. Mámě jsem řekl, že to bylo jen jednou, že jsem to chtěl zkusit a že mi to nic neříkalo a drogy fakt ne. Mámu to uklidnilo a já jsem v září roku 1994 nastupoval do nové školy. Byla to střední pedagogická škola v Litoměřicích a já jsem se tenkrát poprvý v životě stěhoval z hlavního města. POKRAČOVÁNÍ ZDE: 
